Hrozba pod převisem - zbytek 3.kapitoly - začátek 4. kapitoly

31. ledna 2015 v 8:15 |  Příběhy

Dveře se otevřely a v nich stála messina máma s vražedně odmítavým pohledem. Tak ji John ještě neviděl. Trochu ostýchavě jí vysvětlil, že nemá kde spát a když skončil a žena před ním chtěla zavřít dveře, vyběhla zpoza rohu Messie. " Mami! Počkej!" John tázavě zvedl hlavu. " Pusťho dovnitř, prosím" sípala a bylo evidentní, že běžela. " Ale Messie, vždyť on..." její matka zvedla ruce od výšky a zase je prudce spustila k tělu. " Chceš snad být jako ostatní? Znáš Johna tak dlouho a přesto se tváříš, že ho vůbec neznáš. Jako všichni lidé" zahleděla se své matce do očí a pokynula Johnovy ať vstoupí. Messiina máma poraženě kývla. Vešli do messiiného pokoje, který překypoval barvami. Sedla si na vyřezávanou postel a přehodila nohu přes nohu. Měla na sobě ryflovou sukni a bílé tričko s vestou stejného materiálu jako sukně. John si sedl na židli u okna a nervozně si hrál s prsty. " Děkuji, že ses mě zastala" špitl tak, aby to slyšela jen ona a né někdo za tenkými dveřmi. " Příjde mi nespravedlivé, jak se k tobě lidé chovají" řekla, po krátké odmlce.
" Nějak to zvládnu" odpověděl rychle, aby to měl co nejrychleji za sebou. " Zůstanu tu jen dnes, zítra odjedu" překvapovalo ho, jak těžce se mu mluví a jak se tu cítí špatně. Stále hleděl na své prsty a neodvažoval se vzhlédnout. Bál se, že by se na něj Messie dívala jinak, než dřív? Uviděl pohyb její hlavy, nahoru a dolů, takže kývala. " Ustelu ti v obývacím pokoji" navrhla a pomalu se zvedla. Zdála se být nervozní, nesvá, jako by přemýšlela o tom, zda udělala správnou věc. " Ještě jednou ti děkuji Messie" usmál se na ni, když ulehl na křeslo, pod tenkou přikrývku. " Kdybys něco potřeboval, klidně mě vzbuď a jídlo i pití jsou vedle v kuchyni" ujistila ho, trochu nuceně. Když usínal a zdálo se, že se probudí až ráno, ozvala se z vedlejší místnosti hádka. Prudce se posadil na pohovce až mu teka sklouzla z noh. " Vždyť jsi ho měla ráda a nekřič!" slyšel Messie, která sama zvyšovala hlas. " Co bylo, bylo Messie!" vztekala se její máma a práskla dveřmi. John věděl o kom mluví a hned se tu cítil zase o malinko hůř. Přetáhl si deku přes hlavu. Radši se udusí než poslouchat něco dalšího. Docházel mu vzduch, ale on se nenadechl. Cítil na čele pot, který mu stékal po obličeji. Nebylo to nesnesitelným horkem, ale bolestí a utrpěním. Chvěl se, ale neplakal. Po chvíli se ocitl ve tmě. Slyšel pouze své hlasité, až příliš hlasité kroky a krutý smích. Kamkoli se otočil, slyšel ho. Hlasy všech lidí. Dětí, mužů, žen i výhružné vrčení psů. Couval před nimi, ale bylo to marné. Byly všude. Opět se prudce posadil na posteli. Tentokrát z něho teklo víc než předtím. Bylo už ráno, což ho uklidnilo. Pomalu vstal a napsal děkovný dopis Messie. Obul si boty a vyšel ven z domu. Bude lepší, když stihne první vlak. Bylo chladno a vlhká zem politá přelivem vody čvachtala pod botami. Nejspíš v noci pršelo, ale John to nepostřehl. Byl zahlcen noční můrou.
Vyšel ven zámerně brzo, aby se vyhnul lidem, kteří by mu plivali na boty a šeptali si mezi sebou něco, co je s ním spojeno. Připadal si jako vězeň, který uprchl, ne který byl propuštěn. Procházky se mu zamlouvaly pouze ve naprosté tmě nebo za časných hodin. Stále se shovával a s tím chtěl skončit. Pomohl by každému kdo by to potřeboval, kdyby mu to někdo dovolil. Vzpomněl si na stařečka, kterému upadla hůl a on tak nemohl bez podepření pokračovat v cestě. John mu chtěl pomoci a tak se pro hůl ohnul, když v tom ho odstrčila nějaká žena na vysokých podpatcích, která hůl vrátila stařočkovi se slovy: " Tady ji máte, všimla jsem si, že vám nikdo nechce pomoci" zatvářila se tak sladce, až se Johnovy udělalo špatně od žaludku. Stařeček si ho přeměřil pohledem, který by nikdo z lidí nedokázal popsat. " Od zločince bych si nevzal ani kousek chleba" odsekl a zatrpkle zavrtěl hlavou. V tento den john vběhl do trafiky a se zděšením předčítal titulky hlavních novin. " DROGOVÝ DILER A ZLODĚJ DNES PROPUŠTĚN Z VĚZENÍ!!" Nejedny bulvární noviny otiskly mnohem barvitější titulky plné fantazie a zloby, kde se spekulovalo o tom, že chtěl zabít svého otce a že možná zabil ještě někoho dalšího. Jedny z novin si koupil a roztrhal na tolik kousků, že by se to nedalo považovat ani za to nejdrobnější pexeso. Cesta k vlaku trvala jeho rychlým tempem krátkou chvíli a jeho kroky vypadala bojácně. Vypadalo to, že každou chvíli skončí v příkopě. Pokusil se vzpřímit, jelikož byl shrbený, což působilo dojmem strachu. Ale on se přece nebojí, teď musí bojovat i když je to těžké. Vybojovat si úctu, lásku a pokoj. Tím, jak k němu lidé chovali, probouzeli více zášti a více pomstichtivosti. Nevěděli, jak moc jeho podvědomí škodí.
S hořkostí srdce dojde toho, za čím šel. Za pomstou.







Pokoj byl prosvětlený a i když se mi chtělo vstát a vyhlédnout z okna, neměla jsem na to sílu.
Ležela jsem bez hnutí a rukou šmátrala po posteli. Zapomněla jsem, že Brillinat je už v útulku.
Cítila jsem se slabá, i když síla ve mně byla. Kolik toho ještě uvidím? Chci to vůbec vidět? Jak dalece mě minulost zavede? Obrátila jsem se na bok a spustila ruku dolů. Nedotkla se podlahy, ale visela nad ní. Jak to je se mnou? Stojím na pevné zemi nebo jen bezvládně visím ve vzduchu?
" Daisy...je ti dobře?" máma stála ve dveřích a projížděla prsty hladké dřevo. Rozzuřeně jsem odhodila peřinu a vyhoupla se z postele. " Já nejsem nemocná! Nejsem!" proklouzla jsem kolem mámy, která zavrávorala. " Já vím!" snažila se mě uklidnit a dlouhými kroky se hnala ke mně. Stála jsem na terase opřená o zábradlí. Svírala jsem ho v ruce tak pevně a surově, až jí to nahnalo strach.
" Diasy já přece vím, že nejsi..." položila mi ruku kolem ramen, ale já ji setřásla. " Ne...byla chyba co jsem řekla. Já nemocná jsem" máma si prsty jedné ruky stiskla spánky a koukty úst jí poklesly.
Nadechla jsem se a upravila výraz ve tváři. " A kam pojedeme dnes?" zeptala jsem se. " Chceme do Aberdeenu. Počkej...ty chceš jet s námi?" udivila se. " Ano, vezmu si v útulku volno já-já tam teď nechci být" prsty jsem zaryla do dřeva a přitom se zkoušela tvářit spokojeně. " Dobře, nachystám něco s sebou" rozzářila se a vběhla do kuchyně. Doufala jsem, že když odsud odjedu, neuvidím nic, co by mě znepokojilo, žadné ústřižky z minulosti.

Vešla jsem prosklenými dveřmi do psího útulku a narazila na rozštěkanou Stellu. Podrbala jsem ji pod krkem a ona se mi vyrhla do náruče. " Jsem ráda, že je ti líp" skloněná jsem se zadívala rovně na dva páry béžových sandálů řeckého stylu. " A díky, že jsi přivedla Brillianta" dodala slečna Snowbrownová tím způsobem, že to vyznělo jako, chcípni. Mračila se víc, než kdykoli předtím a stále si prstem hrála s vlasy. " Promiňte, omlouvám se, že jsem ho přivedla tak pozdě" omluvila jsem se instinktivě, protože jsem se bála, že právě na to svým nabručeným chováním naráží. " Nic se neděje" mávla rukou a nervozně přecházela po místnosti. " Hledáte něco? Můžu vám pomoci?" žena se postavila před psací stůl a netrpělivě klepala prstem do dřeva melodii. " Mě pomůžeš nejvíc, když si budeš hledět práce!" trhla sebou a propálila mě nešťastně rozzuřeným pohledem. Jako by toho co řekla litovala už v průběhu křiku...od samého začátku. Zadívala jsem se na zem a skoro po špičkách se kolem ní protáhla. V zápětí se v místnosti, kde slečna stála a já ji opouštěla, rozdrnčil telefon. " Jako bych to nečekala!" zavrčela a poslední její pohyb, který jsem zachytila, bylo vypojení telefonu ze zásuvky. Klece se psi byly tentokrát prázdné. Zvědavě jsem vykoukla z nejbližšího okna a musela se usmát. Všichni psi dováděli na trávníku za domem, který sloužil jako odreagování pro psi i jejich pečovatelku. Byla tu posazená lavička na moc pěkném místě. Obrácená na východ a kolem chráněná před horkem košatými stromy. Zahrada byla téměř na kopci a výhled dolů se dal srovnávat s rozhlednou. Ladně jsem se přehoupla přes okenní parapet a přistála na udržovaném, krátce sestřiženém trávníku. " Brilliante! Pojď sem hochu!" zakřičela jsem směrem k jednomu ze stromů, kde odpočíval. Byl to krásný pohled, protože ležel roztaženě a zabíral tak hodně plochy. V kleci se musel mačkat, tady měl volné pole působnosti. Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Poté se rozeběhl ke mně a obíhal mě dokolečka. V okně se objevila hlava a půlka těla slečny Snowbrownové. Ještě jsem k ní nevzhlédla a teď mě její vzhled udivil o to víc. Jak to dělala, že každým dnem vypadala lépe? Ofinu měla přehozenou dozadu a přidržovanou až moc zářivou růžovou stuhnou. To bylo první, čeho jsem si na ní všimla. Pálily mě z té křiklavé barvy oči.
Květvané volné třičko měla zastřené v tyrkysově modré sukni. " Říkal ti někdo, že ven se chodí dveřmi!" zaklela a opět tak přetrhla moje představy o kráse a milých slovech, které měly kráčet ruku v ruce. Mluvila sice spisovně, ale úsečně. Při každé slabice zvedla hlas o něco výš. " Omlouvám se" vzdechla jsem a vydala se k postraním dvěřím. " Dojdu nakoupit, půjdeš se mnou?" když jsem vešla, stála v jiné místnosti s taškou v ruce. " Já...zůtanu tady" odpověděla jsem a hodila okem po pokoji slečny Snowbrownové. " Jak myslíš..." odsekla a práskla za sebou dveřmi. Chvíl jsem stála a čekala, ale poté jsem se odvážila vstoupit do jejího pokoje. S bušícím srdcem a chvějícím se dechem, jsem otevřela zásuvku. Dopis ležel na stejném místě jako předtím, jen jeho obsah byl roztrhaný na více kusů. Pobrala jsem je do ruky a položila na stůl. Byl to hlavolam, poskládat všechny kousky k sobě, ale podařilo se mi to. Teď dopis vypadal jako vtělená rozporcovaná minulost, kterou někdo neunesl. Ten dopis musela roztrhat slečna Snowbrownová, ale proč to neudělala už dřív? Byl starý, několik let a stejně tak i voněl. Tajemně, něco skrýval, tím jsem si byla jistá. Odtáhla jsem ruku z textu a hltavě se zabořila do čtení.

Žil jsem pro tebe, ale všechno musí jednou skončit. Skončí to tak, jak to mělo začít, neměl jsem tě nikdy poznat. Byla chyba všechno co jsem ti řekl. Všechno krásné, co jsem ti řekl, byla jen lež, pravdivá, ale lež. Vždycky jsi stála při mně, nikdy jsi mě neopustila, ale...já už takhle nemůžu žít.
Prosím, nekontaktuj mě, bude lepší když tě už nikdy neuvidím. Nevážil jsem si tě, nevážil jsem si ničeho co jsi pro mě dělala. Já už jsem dlouho přemýšlel o tom, že tě opustím. Nevyhovovala jsi mi a já chtěl žít jinak. Teď mám možnost začít žít jiný život, který jsi mi nedovolila. Vzpomínej na mě v dobrém, pokud to jde. A nezapomeň, že ti všechno dobré jednou vrátím, ale né tak jak ty si představuješ. Úplně jinak. Všechno dobré může být zlé. Nezapomeň na to...

Karl...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miss Caroline Miss Caroline | Web | 1. února 2015 v 15:56 | Reagovat

Fjů, to je ale dlouhá kapitola, ale četla jsem i delší. Každopádně tato kapitola se mi líbila ze všech nejvíce, těším se na další. :)

2 Wek/Weekkaa Wek/Weekkaa | Web | 1. února 2015 v 22:31 | Reagovat

moc krásná :)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 2. února 2015 v 16:38 | Reagovat

Ten konec mě málem rozplakal. Je to tak nádherné a smutné, a přitom jsem se na něj docela naštvala, že jí to napsal v podstatě dost nelítostně.
Jinak, opravdu to byla úžasná kapitola, ostatně jako vždy. Napínavá a překvapující. Jen tak dále, máš ohromný talent!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama