Hrozba pod převisem - 4. kapitola

8. února 2015 v 7:52 | Jackeey Blue |  Příběhy

Ahoj. upozorňuji, že tohle je docela dost ldouhá kpaitola, takže si ji klidně můžete rozdělit na dva tahy čtení. KLidně pro vás budu vymýšlet otázky k textu, ale musíte chtít. Pokud o to tedy stojíte, napište mi to :) Také se omlouvám, že blog o Víře v nekonečno ještě není rozjetý a také, že ještě pořád nemám napsaný popisovací článek, kale věřte, že všechno bude. Hen asi ne tak rychle jak jsem si vysnila :D Přeji dobrou zábavu :)

Hbitě jsem ústřižky dopisu schovala do obálky. Bála jsem se na ně ještě jednou podívat. Už nebylo pochyb. Nebylo pochyb o tom, že Karl je opravdu blázen. Jak to myslel? Jak myslel to, všechno dobré může být i zlé? Samotný dopis na mě působil nebezpečně, zle. Z půlky zněl láskyplně z druhé nenávistě, snad opovrživě. Co si o tom mám myslet? Chtěl tím snad Karl něčeho dosáhnout? Nebo to byl jen zkrat nemocného člověka? A co je s tím Karlem teď? V hlavě do sebe narážely otázky, některé se křížily, některé se zalehévaly, některé zůstaly samy. Vběhla jsem do pokoje a vrátila obálku tam kde byla. Venku se nezatáhlo, pořád svítilo slunce a psi radostně dováděli, ale něco se přece jen změnilo. Tento den už není takový, jaký byl před pár minutami, už je z něj netopýr, který nenápadně posedával ve tmě, ale teď přišel jeho čas. Roztáhnul křídla a se strašným pištěním vylétnul ze svého úkrytu, naproti mně. Zahltil mi mysl a jeho tmavá křídla překryla můj zrak. To krásné, už nevidím. Všimla jsem si datumu, který dopis nesl. 21.3. 2004. Deset let. Dopis napsaný před deseti lety, holčička, která zmizela před deseti lety. Něco tyto dvě věci spojovalo, byla jsem si téměř jistá, že je mezi nimi spojitost. A pak ten oddělený nadpis dopisu. " Strach je loutka, já jsem loutkař" Proč ho Karl napsal, co to má za význam? Aniž bych to věděla, stála jsem na místě v místnosti s klecmi a dívala se oknem ven. Připadalo mi, že jsem celou tu dobu nic neviděla, i když můj zrak putoval právě tam. Slečna Snowbrownová byla již v domě a vyskládávala nákup na pracovní stůl. Den tu obíhal pomalu, jako moje myšlenky, které se zachytily na jednom vyklavém bodě a houpaly se sem a tam. Ovšem, žádná neopustila místo a pro každou jsem tam někde našla místo. " Hej ty! Uvař mi prosím kafe, ano?" slečna Snowbrownová seděla na lavičce v obležení psů a komandovala mě, kdykoli zachytila příležitost. " Hned to bude" vstala jsem a setřásla tak ze sebe malé štěně, které bylo odděleno od matky a muselo být mléko z láhve. Nesnášela jsem, když mi říkala Hej ty! Ale už po několikáté mi dala najevo, že mé jméno slyšet nechce. Pravda byla, že jsme spolu promluvili jednou za čas a to výhradně o práci. Vešla jsem do malé tmavé kuchyňky se starým nábitkem namalovaným na bílo. Skříňky na nádobí měly ve všech rozích namalované, velice pečlivě, krásné růžové kvítky růže. Stál tu jen jeden malý stůl, za který se vešel jeden člověk a za ním malá židle. Voda v konvici se ohřívala pomalu a jakmile bylo vše připravené, odnesla jsem kávu slečně. Pořád seděla na stejném místě, ale s jinými psi. " Ráda bych si vzala zítra volno" nadhodila jsem a slečna pokrčila rameny. " Jedeme na Abeerdenu" snažila jsem se jí přimět k hovoru. Nic ale neříkala, jako by mě ani nezaregistrovala. " Byla jsi někdy v mém pokoji?" zeptala se znenadání a prořízla tím panovačné ticho. " Jen-jen jednou, jak jste mě tam viděla. Dívala jsem se na fotky" pohledem jsem tikala z jednoho místa na druhé a celá jsem se chvěla. " Já jen, že dveře od pokoje byly otevřené" dodala a já bych si nejraději nafackovala. " Byly přivřené, když jste odcházela a průvan je musel úplně otevřít" to byla první výmluva, která mě napadla. Slečna se chvíli zatvářila podezřívavě, pak ale moji historku uznala za možnou. Vstala, oprášila si hedvábnou sukni a protáhla lokty. " Proč jste si někoho nenajmula už dřív? Máte tolik psů a obdivuji vás, že je všechny zvládáte" stála jsem za jejími zády a házela míček jednomu uštěkanému rotvailerovi. " Lidem tu moc nevěřím a i kdyby, nikdo sem nechtěl jít pracovat" neobtěžovala se otočit, jen vešla do domu a práskla za sebou dveřmi. Zvědavě jsem popošla k oknu do místnosti, kde se nacházela. Když se otočila, hbitě jsem skočila kousek doleva. Slečna vzala do ruky telefon a vytočila něčí číslo.Chvíli stála s telefonem u ucha a pak, když to v něm zašustělo nějakým hlasem, telefon položila. Musela jí dojít odvaha nebo odhodlání pro věc, kterou se rozhodla vzít do svých rukou. Slyšela jsem její unavené kroky, které se blížily ke mně. Rychle jsem přiskočila k Brilliantovi a vzala do ruky pískací hračku, kterou jsem mu chtěla hodit. " Bude lepší, když už půjdeš...udělala jsi toho hodně a zachvíli se setmí." přišla ke mně a vzala mi hračku z ruky. " Prosím" zaúpěla a tak jsem pomalu odešla. Tma byla už teď, když jsem kráčela po známé cestě a utápěla se v neutuchajícím špatném pocitu. To tmu ještě více prohloubilo. Začínala jsem nesnášet tyto jednoutvárné dny bez vycházejícího slunce. Slunce mi totiž zapadlo už den po tom, co jsem přijela.
Čím dál více jsem chtěla zpět domů. Cítit známé prostředí, moct se dotknout něčeho co znám a co mám ráda. Zmocňovala se mě nejistota spojená s pocitem viny. Neměla jsem číst dopis, který nebyl určený pro mě a který mě vyděsil. Začínala jsem se bát, že tahle dovolená nedopadne tak, jak si všichni představovali. Snažila jsem přijít na to, proč si to myslím, ale bránily mi další myšlenky. Jako vždy, kamennitá cesta a špatná viditelnost, způsobená mlhou, mě provázely až k chatě. S překvapením jsem zjistila, že jsou rodiče na výletě. Vzala jsem do ruky velký hrnec natřený na tyrkysovou barvu a rozohodla se, že jim něco uvařím. Všechny ingredience jsem pořádně promíchala a přitom má tvář trpěla nad horkým vzduchem, který hrnec ohříval. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem se soustředit na vaření, tak, abych vše nezkazila. Hrnec jsem vysypala do koše a raději se posadila na terasu. Hvězdy už ovládly většinu oblohy a některé větší skupinky připomínaly shluk lidí na zalidněném náměstí. Zářivé body na tmavém pozadí mě uchvátily. Chvíli jsem s hlavou zakloněnou dozadu skoumala obrazce a vytvářela své. Jedna skupinka mi připomínala růži s moc velkými trny, což nebylo dobré znamení. Přitáhla jsem nohy k tělu, abych na tomto světě zabírala co nejmneší prostor. Nevím jak mě to napadlo, nejspíš to bylo dílem úzkosti a uzavření, které jsem prožívala. Strach o Johna jsem nevypustila ani na chvíli. Ve svých nočních můrách jsem ho viděla jak stojí na místě a nehýbe se. V ruce drží nůž, který je obalený krví a on...on se tak musí vrátit tam, odkud nedávno přišel. Nebyly to jen noční můru noci, ale i dne. Byly to myšlenky a přeludy, které mě pronásledovaly v každém pohybu. Teď jsem si představovala jak se plíží tuto noc uličkou a hledá oběť své pomsty.






Na kuchyňské lince zadřinčel porcelán a zvuk připomínající neustálé cinkání. Lžička v hrnku se pohybovala z leva do prava a rozmíchávala kávu, ze které stoupal tančící bílo-průhledný proužek odpařovajícího se vzduchu. Někdo potřeboval nabít ztraenou energii, tak omezil cukr a mléko. Postava se zhroutila na vratkou židli a dál pohybovala s lžičkou. "Proč" zasyčel John, který začínal trpět samomluvou. " Proč já?!" odhodil lžičku do dřezu a napil se. " To je slabý" povzdechl si a vešel do zaprášené spíže, kde zalovil v horní polici. Do ruky mu padla láhev wisky. " Alespoň něco" dodal suše a jediným pohybem láhev otevřel. Ve věznici nedbali na to, že to dřív byl slabý jedinec bez svalů a musel pracovat jako ti nejsilnější násilnící a vrazi. To z něj udělalo něco, čím dřív nebyl. Svaly mu daly jistotu, že Crovegra do vězení dostane a bylo mu jedno, jak to zařídí. Jedním mohutným lokem vypil půlku láhve a zybtek si odnesl ke stolu. Závěsy měl zatažené, jako by tu provozoval černou skládku a bál se, že ho objeví. Lidé mu nedávali najevo strachem, že se ho bojí, ale odporem a narážkami, které je kryly. Věděl ovšem, že ve skrytu duše se ho bojí. Přitom neudělal nic hrozného. Nikoho nezabil, tak proč mu to takhle vrací? Stále váhal jestli má vyjít ven a nakoupit, nebo zůstat a umřít hlady. Normálně by se tomuto člověk zasmál, ale jsou i případy kdy to myslí smrtelně vážně. Tohl byl případ naprostého zoufalství a samoty, které Johna potopily. Přál si aby se jeho rodina vrátila, aby nebyl sám a mohl o své samotě vyprávět někomu, kdo by ho poslouchal. Jediné místo, kam si se odvážil, byl les, který se vzdaloval od Londýna poměrně dlouhou cestou. Les, to je místo kde nemusíte potkávat ty typy lidí, kteří by vás ukamenovaly, pokud by k tomu měli zvláštní důvod. V lese se pohybovali pejskaři a lidé co si přáli být sami a meditovat v zeleni, bez výparů městských aut. John by neměl klid ani tam, on musí zpátky. Věděl s jakou ho přívitali v jeho rodném městě a přesto se nehodlal vzdát. To co v něm přetrvávalo by si přál každý druhý člověk. Přál by si odvahu a sílu ducha. John byl silná osobnost, vždy šel za svým cílem a byl si vědom i svých vad a chyb, které mu bránily. Snadno v něm člověk probudil nenávist. Nakonec sebou trhl. Vstal ze židle a dopil poslední doušky alkoholu. Nechtělo se mu jít, ale věděl, že bez jídla by sílu při své cestě za pomstou neměl. Vešel na poloprázdnou ulici plnou rozsvícených lamp a zaparkovaných aut. Světla v domech neshasínaly, naopak se právě probudily k životu. Nebyla ještě pozdní noc, ale pozdní večer. Kroky působily jako údery krumpáče o nedobitné kamenní, tvrdé a zvučné. Před sebou neviděl nikoho, jen ho kolem svíraly vysoké starověké lampy.
Šel klidným, ale trochu váhavým krokem, který ho vedl k nejbližšímu obchodu s potravinami.
Byl malý, ale postačil, dál se jít neodvažoval. Nahlížel do všech zahýbů vyokých patrových domů z červených cihel, kde se po obku táhly požární žebříky a menší zahrádky. Najednou přestal pozorovat a zaposlouhal se. Měl dojem, že uslyšel nějaký zvuk. Kolem jednoho z domů prosvištěla tmavá postava a schovala se za jiným. " Je tu někdo?" John zacouval dozadu a stále se pečlivě rozhlížel. Asi nějaké děti, problesklo mu hlavou. Došel k obchodu a váhavě vešel dovnitř, to co mu bránilo v pohybu spousta lidí nikdy nezažila a nepřeje si začít. Bránilo mu to, čemu se chtěl vyvarovat. Styděl se za to, kde byl a za to co si o něm mnozí mysleli. Zalomcoval těžkou podlouhlou klikou a vešel dovnitř. Za pultem stála starší žena a nedůvěřivě si ho prohlížela. Vedle ní, kousek za poličkou s potravinami stála jiná žena, která se na Johna otočila a usmála se. Ano, vážně se usmála? Nebo se mu to jen zdá? " Dobrý večer" pozdravil nejistě a pomalu přešel k reálu s pečivem. " Hm..." povzdechla si prodavačka a začala předstírat, že něco dělá. " Proč se k němu chováte takto Patricie?" zeptala se přibližně šedesátiletá žena stojící vedle Johna. " Vy to nevíte?" opřela se dlaněmi o pult a zvedla se na špičkách. " On byl trestaný! A taky..." žena se na prodavačku nepříjmeně zadívala, takže přestala. Měla nejspíše velkou autoritu, když jediný pohled stačil na umlčení takové osoby. " A to vám není hloupé mluvit takto před ním?" usadila ji a položila Johnovy dlaň na rameno. On stál a nevěřícně se na ní díval, jako by spatřil ducha. Proadavačka už nic nenamítala, jen nasupeně skrabatila čelo a práskla s účetní knihou, kterou držela v ruce. " Nic si z takových lidí nedělejte" promluvila žena na Johna a přitom se cíleně zadívala na prodavačku. " Víte, nikdo vás teď v tomto momentě nemůže odsoudit. To mohl pouze před tím, než jste byl zavřený, od té doby jistě uběhlo hodně času. Ten kdo vás zná určitě ví jestli jste se změnil nebo ne" mluvila chlácholivě a neskutečně jemně, jako na malé dítě, tím krásným hlasem plným něhy. " Ale vy mě přece neznáte" divil se a přitom ze stařenky nespouštěl oči. " Znám, ale vy si mě nemůžete pamatovat" odvětila a John si přemýšlivě projel rukou vlasy. " Nevím, nikdy jsem vás neviděl"
" Já si vás moc dobře pamatuji. Když jsem vás viděla, musela jsem zadržovat slzy. Seděl jste na posteli z kovové konstrukce a po tváři vám stékaly slzy. Za slzy se nemuséte stydět, pokud je máte za koho ronit, pak máte poklad. Držel jste v ruce fotku a třásly se vám ruce. Viděla jsem vás jen malým okýnkem, ale i tak jsem pochopila jednu věc...že nejste zločinec, četla jsem vám to v očích."
nabrala si do košíku o pár ropečených rohlíků se slaninou víc, než potřebovala. " Koupím vám také, aby jste věděl, že tu máte přátele" John se zmateně porbíral mylšenkami a nechtěnými vzpomínkami. " No ne! Vy jste Amélie Bonmartová!" vykřikl a plácl se dlaní po čele. " Že mě to hned nenapadlo. Nikdy jsem vás neviděl, jen ostraha o vás mluvila. Každý den jste vězňům roznášela jídlo a vzpomínám si, proč vás vyhodili. Dávala jste nám víc porce, než jsme měli dovoleno. Přitom ze svých surovin. Proč jste to dělala?" Amélie si narovnala hedvábný svetr a spravila drdol našedlých vlasů. " Vždycky jsem věřila, že každý zločinec se může polepšit, že jsou to také lidi a nelíbilo se mi, jak se k vám, tedy jim, ostatní lidé ve věznici chovali.Nic není nemožné a přávě tito lidé by si zasloužili něco vc, novou šanci. Pán Bůh jim vždycky dá šanci se polepšit, ale lidé takový nejsou. Neumí odpouštět" v tu chvíli se do hovoru nechtěně zapojila prodavačka, která mezitím rzobalovala krabice z dovozu. " Dovolíte, tohle není nedabtní kroužek, pokud si chcete povídat, tak pro mě za mě, ale né tady" zasyčela a zmizela za vlnícím se závěsem z mořských mušlí. " Ona je typický případ člověka, který nikoho nebere na milost" zašklebila se žena a nevšímala si rozzuřené hlavy, vynořené zpoza závěsu. " Člověk musí umět vyjádřit svůj názor" povzdechla si a položila Johnovy ruku na záda, aby mu dala najevo, že lepší bude odejít. " Je pozoruhodné co děláte" pokračoval John, když se nabídl, že Améli doprovodí domů. " Nevadí vám, že musítejít se mou?" zeptala se zcela scestně. " Né, rád si s vámi popovídám. Všichni mě opustili až na mámu a Daisy" šel kolem vysokého plotu a prstem přejížděl po drsném povrchu omítky. " Kdo je Daisy?" zeptala se, se zájmem, který se jí odrážel v očích. Leskly se neobyčejnou zvědavostí a touhou po odpovědi. " Daisy se moje mladší sestra" usmál se a zavřel oči, aby si vybavil ty krásné momenty, které jsme trávili spolu. " To ona mi odpustila jako první. Hodně jsem jí ublížil, ale to je na dlouhé vyprávění" dodal a pohlédl na Amélii, která se usmívala. " Vaše sestra je dobrý člověk. Musí být ohromně silná, jako vy. " John zakroutil hlavou. " Já nejsem silný, to jen ona...nikdy bych se jí neodkázal vyrovnat" cesta plinula krásnou álejí, která zasahovala do poloprázdného Londýna jako ozáza v poušti. " Vy jste taky dobrý člověk Johne, nikdy by jste nikomu neublížil, věřím tomu" John se najednou přestal usmívat. " Já si sebou nejsem jistý" zamumlal a promítal tak své myšlenky do poloprázdných slov, které nepatřili nikomu jinému než jemu. " Věřte si Johne a svěřte svůj osud do rukou pána,on vám při vaší cestě pomůže" mrkla na něj, ale on to mco nepostřehl. Nemohl si věřit, nemohl svěřit svůj život nikomu, on musel bojovat za spravedlnost. " A má pán rád spravedlnost?" zeptal se John nezkušeně. " On sám je spravedlnost udělá to, co považuje za správné. Všechno špatné, co se nespraví potrestá a to co se polepší odmění. Spravedlnost vložte do jeho rukou, pokud mluvíte o sobě" Johna její slova zasáhla, nikdy o tom nepřemýšlel tímto způsobem. " Tak tady bydlím, nestavíte se někdy na čaj?" zeptala se, když stanuly před velkým domem z honosným balkonem a terasou, které se dala rovant s královskou. I zahrada uchvátila po jediném pohledu. " Určitě se někdy stavím. A nebudete mít problémy s tím, že se, se mnou setkáváte?" opatrně přešel k bráně a galantně jí otevřel. " Člověk by měl dělat to, co sám uznát za nejlepší, nemyslíte?" John pokrčil rameny a zamával jí. Když za ní práskly dveře opět si připadal sám. V tom se dveře znovu otevřely. " A povězte mi, to fotku vaší sestry jste držel v ruce?" divil se, že kvůli takové obyčejné otázce se obtěžovala, znovu oteřít dveře a zaledět se mu do očí. " Ano.." zašeptal potichu avšak pevně. " Má štěstí...dobrou noc" znovu se usmála, jak to dělala od chvíle setknání a zmizela. John chvíli stál na místě přemýšlel jestli si dnešek nevysnil. Existoval pro někoho, čemuž nedokázal uvěřit. Připadala mu tak odlišná od ostatních lidí. Lepší a jiná. Hned zítra se za ní vypraví, když ho zvala. Duše plesala a těšila se, konečně si připadal jako jiný člověk.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wek/Weekkaa Wek/Weekkaa | Web | 9. února 2015 v 0:56 | Reagovat

zajímalo by mě, jak dlouho ten díl píšeš xD tak dlouhou kapitolu jsem psala min měsíc xDD jinak je hezká :D

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 9. února 2015 v 7:19 | Reagovat

Je to jako vždy hrozně napínavá kapitola, plná emocí. Opravdu se mi to moc líbilo, máš krásný styl. Troufám si říct, že to je jeden z nejlepších dílů, co jsi kdy napsala. Jen tak dále!

3 Miss Caroline Miss Caroline | Web | 9. února 2015 v 22:18 | Reagovat

Pěkná kapitola, i když přiznám se, že se v textu ztrácím. (Vůbec nedokáži číst text z notebooku... :D) No, máš na psaní docela talent... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama