Březen 2015

Optimistický článek, optimistické blogerky

26. března 2015 v 7:03 | *Jackeey* |  Deníček
Dnes i poslední dobou velice ráda pročítám stránky a hledám zajímavé citáty, protože je to taková má slabost ( možná vnitřní síla, posuďte sami) Nevím jak jiným lidem, ale mě citáty moc pomáhají. Připadámi, že lidé, co je psali opravdu znali život a citáty chtějí poukázat na to, na co si musíme dávat pozor, čemu věřit, čeho si vážit a pro co žít. Teď nemyslím sprosté citáty, kterých je mimo to také plný internet. Mám na mysli ty skutečně zajímavé, procítěné a častokrát pravdivé.Sama se vyhýbám pesimistickým citátům u kterých hrozí, že můžou být pravdivé, protože z nich člověk opravdu nic nemá. Copak neexistují krásné, optimistické a povzbudivé citáty? Nevím kolik z vás tu má citáty rádo jako já a nechci tu něco propagovat jako reklamu jedné paní, ale ráda bych vám, kteří máte podobné věci rádi, ukázala stránku s názvem: www.koucpromlade.cz.Tuhle stránku mám opravdu moc ráda. Je úžasným zdrojem isnpirace, citátů, zajímavých článků a důvodů, proč se má člověk snažit být šťastný. Také jsem se tam přihlásila do projektu (?) Žiju naplno. Každý den mi budou chodit emaily, takže se těším. Jsem ráda, že taková nějaká stránka existuje a že jsem na ni náhodou narazila, když jsem hledala na googlu obrázkové citáty. A co vy? Máte rádi citáty? :) Existuje nějaký citát, který se mám vetřel do paměti? Ještě bych se chtěla opět omluvit těm, kdo čekají na můj email. Slibuji, že se pokusím alespoň Kate dnes ten email dopsat :)




Hrozba pod převisem - 4.kapitola - Vy byste nikomu neublížil, věřím tomu

24. března 2015 v 6:57 | *Jackeey* |  Příběhy



Ahoj, můžete čekat, že se v nejbližší době blog zase rozjede. Pozastavení dá se říct trvá, ale jakmile začnu být více aktivní, dám vám vědět. Rozhodla jsem se, že oživím diskuze, recenze, novinky ohledně Zacharyho, kterému momentálně vymýšlím normální a neretardované jméno :D a hudební koutek, kde budu přidávat skladby, které se mi líbí. Součástí hudebního koutku bude také vybírání hudby k Zachary, protože součástí děje je jedna chlapecká skupina s názvem Packard Back a chci vlastně předstírat, že to jako by zpívají oni. Chtělo by to nějakou dramatiku, ale uvidíme :) Užijte si kapitolu a těším se na vás až se vrátím :)


" Johne, prosím, ozvi se mi...proč nebereš telefony? Prosím" ozvalo se ze záznamníku a John se zatvrářil trochu provinile. " Později ti to vysvětlím"
zešeptal mobilu a hodil ho do tašky. Přecházel ulici Baudencarige kroky hodnými uspěchaného člověka. V noci trochu zapršelo, ale on si kaluží na udržovaném londýnském chodníku nevšímal a voda kolem stříkala na každém metru. Nervozně se zadíval na hodinky a přidal do mírného klusu. Amélie Bonmartová klečela na trávníku její přepycohvé zahrady a stříhala růže do svazečku. " Jé! Dobrý den Johne" pozdravila ho zvesela, když uslyšela jeho rytmické kroky. " Počkejte pomůžu vám" opatrně otevřel bránu posetou ornamenty a podal ženě ruku. " Děkuji, už se mi špatně stoupá, to víte" John jí pomohl na nohy a spolu pak procházely mezi barevnými květinami. " Máte to tu nádherné. Pořád nemůžu pochopit, proč jste zvolila práci ve věznici, když máte tolik peněz" John rozhodil ruce ve vzduchu a poukázal na dům i zahradu. Amélie se neironicky zasmála a položila mu ruku na rameno. " Už jsem vám přece říkala jak to se nmou je" nechtěla se chlubit tím jaká byla a tak jeho nechápavost odbyla. " Přemýšlel jsem a myslím, že to co děláte má smysl" spoečně se posadily na lavičku a Amélie se stále usmívala, jako by ji nikdy nic netrápilo. " Já to pochopila už před čtyřiceti lety Johne..." prsty si spravila drdol a začala srovnávat růže do kytice. " Co jste tehdy dělala?" zeptal se a Amélie položila zasněně kytici na klýn. " Tehdy, když mi bylo 23 let jsem pracovala jako kuchařka ve vojenské zákadně. Viděla jsem všechno, čeho v té doě byli schopní. Zabíjet omylem i vraždit cíleně. Trestat smrtí a hladověním. Několika vojínům jsem nesměla vařit." povzdechla si a přimnouřila oči ve snaze si všechno zastralé a pohřbené vybavit. " Ale vy jste to neuděala nemám pravdu?" zeptal s obdivem v očích. " Ne, potají jsem jim vařila zvlášť. Pracovala jsem tam jen proto, že jsem tam měla muže" John vycítil jemným záchvěv něčeho špatného, co ze sebe žena vypustila a na oc nebyl zvyklý. " Zabili ho..." zaklonila hlavu a nebi a pozorovala bělostné mraky. " Zastřelily ho, protože si vzal z kuchyně kousek chleba" otočila se na Johna, jako by říkala "dokážete to pochopit?" přesně tohle její obličej říkal. " Měl tento trest a nesměl nic jíst. K němu jedinému jsem se neměla jak dostat" vzala do ruyk kapesník a utřela si nos. " Ale je pořád se mnou víte..." znovu se zahleděla na nebe a usmála se. " Tam nahoře?" John hlavou trhl nahoru a žena kývla. " Přesně tam Johne. Není tak daleko jak se zdá. Cítím, že je tu teď námi" John pokrčil rameny a zadíval se stejným směrem jako ona. " Pojďte, udělám vám čaj" oba se zvedli z dřevěné lavičky a doprovázení zavanutím chladného vzduchu. Amélie pokračovala k domu, ale John zůstal stát. Otočil se dozadu a nechal aby ho vítr pohltil. Bál se víc než si dokázal představit. Bál se sebe, to co Amélie říkala v něm rozdmíchalo pohybnosti. " Vy byste nikomu neublížil, věřím tomu" znělo mu v hlavě né jako hlas Amélie, ale zlotřilý hlas Crovegra. Pochybovačně a výsměšně. John se prudce otočil a vydal se za Amélií. Chtěl se toho zbavit, bylo to jako prokletí, které ho svazovalo. On se toho chtěl ovšem zbavit jiným způsobem. Chtěl to mít už za sebou, těšil se na to. Zatkne ho. On sám. Zvítězí nad ním. " Pojďte dál" pobídla ho přívětivým gestem a on váhavě vešel. Honosný pocit z tohoto domu stále stoupal a nabýval větších rozměrů. Připadal si tu jako v menším zámku. Na stěnách visely obrazy a malé i větší dřevěné stolky byly posázené květinami v porcelánových vázách. Přešel chodbou pokrytou našedlým kobercem a následoval Amélii do obývacího pokoje. " Myslíte, že ten, kdo měl co dočiění z drogami, že by byl schopný zabít?" zeptal se, když upil trochu čaje z maloveného hrníčku. Amélie se zahleděla z okna. " Narážíte na Crovegra?"

Informace

17. března 2015 v 16:48 | *Jackeey*
Ano, ano. Kéž by! Poslední dobou jsou informace to jediné, co tu úspěšně propaguji xD No nevadí. Tyto se vztahují k mému pozastavení, které jsem velice "šikovně" oznámila někde v neurčitém prostoru menu stránky, kde naprosto dokonale splynul s pozadím xD Jak rafinované a intelignetní! Takže dá se říct, že jsem vám to neoznámila. Nedá se říct, že bych měla non stop práci, ale zkrátka jsem nějakou dobu chtěla být bez blogu :) Kdy se přesně ofociálně vrátím, to vám oznámím v dalším informačním článku...ne, ot bych vám neudělala :D Spíše to oznámím v další kapitole Hrozby pod převisem, kterou brzy zveřejním :) Ohledně tohoto blogu...nastane tu pár změn. Ne velkých jako například změna tématu, ale drobná. Tahle se týká změny dessu. Clawynka mi teď momentálně jeden dělá aj e na něm všechno možné, protože mi přišlo takové divné, když jsem měla v dessu Barbie a většina článků se jí netýkala. Já mám blog o všem co mě baví, takže i tak chci sladit dess :) Bude tam můj oblíbený seriál, koně, animované filmy, příroda, kniha. Prostě vše, co mám ráda, aby dess ladil s články :) Na duben tu pak bude jeden vleice krásný, hodně jarně naladěný od Charlie, který tu nastavím začátkem dubna :) To je tka vše, oc jsem vám chtěla. Teď momentálně musím na doučování, takže se mějte skvěle a užívejte jara :)


Hrozba pod převisem - 4.kapitola - Zanechám mu vzkaz

14. března 2015 v 8:08 | *Jackeey* |  Příběhy
Ahoj. Pozastavení ještě stále trvá a moc vás prosím za trpělivost. Ohledně této kapitoly, tak chci jen říct, že je opravdu dlouhá a hodně oddcechová :) Myslím, že vůbec neuškodí, pokud se vám nebude chtít číst :) Řeší se tam prakticky návštěva Aberdeenu a Daisyiné přeludy a halucinace, které ji stále pohlcují. Navíc začíná mít opravdu strach o Johna a nevím, co má dělat. Pokud vás zajímá co se bude dít v další kapitole, můžete si přečíst na konci článku Ohlednutí za další kapitolou, kde napíšu pár odrážek oznamující, jak se bude děj vyvíjet :)


Kolem vozovky postávaly stromy a město Aberdeen se přibližovalo každým metrem. Rozhodli jsme se město pozorovat výhradně z auta, kvůli tátovi, který byl okolní krajinou nadšený. Žádné hlučné silnice, přeplněná nádraží a uspěchaní lidé mačkající se v tramvaji. Abereen je historické město s pár mrakodrapy a krásnými budovami.Zanedlouho jsem projížděli centrem vysokých budov zajímaých vzorů. Připadala jsem si tu jako ve snímku historického filmu.
Dlouho jsem neviděla takové poklidné město. Domy byly stavěné jiným způsobem než v Agnlii. Místo červených cihel používaly klasické našedlé, které onen historický efekt vytvářely. " Zajdeme si na oběd, co říkáš Daisy?" Máma seděla za volantem, jako vždy ve skvělé formě a na vteřinku se zahleděla do zpětného zrcátka. " Jasně!" usmála jsem se a vystrčila hlavu z okénka. Otevřít oči bylo téměř nemožné, ale vítr mi udělal dobře. Když máma zabrzdila na nedalekém parkovišti, měla jsem chvíli čas rozhlédnout se po náměstí. Práce s tátou jí náladu trochu pohoršila, protože když jsme ho stěhovali z auta, vždycky se jí vybavily vzpomínky s staré rány otevřel čas. Snažila jsem se mez obchody s pečivy a oblečením najít nějakou pěknou restouraci, kde by se nekouřilo. Mámě kouř z cigaret hodně vadil a proto jsem se snažila nahlížet do chodeb místních restourací a hledat nápis "kouření zakázáno". Nakonec jsem jednu velmi pěknou objevila. Stála na rohu obklopená květináči a venkovními stolky. " Nechceš pomoct?" nabídla jsem se, když jsem viděla tátu jak křečovitě svírá kola vozíku a snaží se přejet přes hrbol v chodíku. " Zase takový invalida nejsem Daisy" zašklebil se v pokusu o úsměv. Věděla jsem, že by si někdy nejraději vylil vztek a smutek, který v sobě dusil, ale neudělal to. Vždycky se usmíval a snažil se vyjít všem vstříc, i když to pro něj bylo mnohdy velice obtížné. Měl mozolnaté ruce, v kterých měl vytlačené podlouhé červené čáry od kol vozíku. Musel ruce hodně namáhat, aby vynahradily alespoň částečně nohy. Sklopila jsem oči a sedla si za stůl, kde už máma vybírala z jídelního lístku. " Co takhle mořské plody nebo kaviár? Dala by sis?" stále se dívala do bílého papíru, který na slunci téměř nepříjmně žářil. " Mě je to jedno, něco mi vyber" rozhodla jsem, protože poslední co jsem potřebovala, bylo, plnit si hlavu starostmi co si dám k jídlu. Měla jsem ráda oboje, tak to bylo jedno. Opřela jsem si hlavu o loket a pozorovala rodinku sedící vedle nás. Vysoká šíhlá paní se zřejmě hádala e svým manželem, který bubnoval prsty do dřevěného stolku a potlačoval výbuch nadávek. Mluvila francouzsky, takže jsem jí nerozumněla an slovo. Pořád rozohazovala ruce a mávala muži rukou před obličejem, aby zjistila, jestli jí vnímá. Malý chlepček, který seděl s dlaněmi v klíně a máchala nohami se je zřejmě snažil ignorova,t ale na tohle jsou malé děti citlivé. Na hádky svých rodičů, i když hádala se žřejmě jen žena. " Nevíš co říká?" zeptala jsem se mámy, která se kdysi dávno přihlásila do kurzu francouzštiny. " Já neposlouchám cizí rozohovory" odpověděla zatvrzele a kousla se do rtu. Nejspíš ještě pořád vybírala co si objedná. To byla celá ona. " Tohle se přeslechnout nedá" zaúpěla jsem celá nešťstná z toho, že se žena nadechla a spustila znovu z plných plic co měla na srdci. Máma se otočila na podivnou rodinku a chvíli poslouchala. " Hádají se ve smyslu majetku, dětí a rozvodu. To bylo poslední slovo, které tak vykřičela" podotkla a zamávala na číšníka. " Proč je život někdy tak krutý" vzdychla jsem směrem k tátovi. " Ne, život sám o sobě krutý není, jen lidé takoví umějí být. Život je dar Daisy" usmíval se jako nikdy, tak chápavě, povzbudivě a spokojeně. Chtěla bych to vidět jako ty, pomyslela jsem si, ale nahlas to nevyslovila. Bál by se, že se trápím. Napínavé divadýlko skončilo úderem ženiny kabelky o hlavu jejího muže. Popadla dítě a rázně odkráčela. " No tohle..." máma zakroutila hlavou a pokousala polední sousto ryby, kterou si objednala. Zamyšleně jsem popíjela colu a poslouchala vzdálený pláč dítěte. " Chudák dítě" máma mi vzala slova z pusy a zavovala, že chce platit. Přecházeli jsme šikorou ulicí k obchodu se suvenýry, které jsme si vozili z každé cesty. Lidé tu na sebe mávali z oken vysokých domů a vykládali si o všem možném co je napadlo. Pro jejich hlasy jsme si zase nerozumněli mi. Krásné domy na krásném místě, bydlet tu muselo být krásné. Zaujtě jsem nahlížela do oken a prohlížela si táhlé střechy světlé, v odpolední slunci. " Daisy se nám nějak zasekla. Vím, že je to úchvatné, ale v tom obchodě už skoro zavírají.Pospěš si!" popichoval mě se smíchem otec a s porozumněním se na mě díval, jako by si říkal. Ano je tu krásně, je na co se dívat, rozumím ti. " Hned-hned vás doběhnu" zakoktala jsem koukty úst mi cukaly nahoru a dolů. Snažila jsem je udržet nahoře, ale...moc to nešlo. Když máma s tátou zmizeli v protějším obchodě, práskla jsem sebou o nejbližší zeď. S úlekem jsem se v mžiku odtrhla.


Zamyšlení nad příběhem - Emoce

8. března 2015 v 8:45 | *Jackeey* |  Příběhy


Karin mi vsadila do hlavy nápad a já ho při vší vůly nemůžu vytřást. Vlastně jsem hned po základním ději Zachary nechtěla psát zase článek s ním psojený, ale nějak mi to nedalo. Víte, každé plánování příběhu má svůj průběh a nic nejde rychle :) Víru v nekonečno jsem vymyslela až tehdy, kdy jsem poškrtala desítky názvů, desítky dějů a desítky jmen :) Vymýšlení příběhu je docela věda pokud chce člověk vymyslet něco...Co tu ještě nebylo? Ne :) Vše už tu jednou bylo ať ot má sebenápaditější název, děj nebo postavy :) V psaní člověk nemůže být 100% originální a nemůže se kvůli originalitě vzdát toho, co ho baví. :) Když mě baví detektivky na téma drogy tak bych je správně neměla psát, protože je jich docela dost, jenže mě to baví :) Na tohle se člověk nesmí ohlížet, ale jak už jsem jistě mnohokrát psala, čím vyšperkovanější je děj, tím získává na originalitě :) Jak jsem psala v minulém článku, příběh je sice jako by o drogách, ale ne tolik jako Daisy Peterson. Tady drogy hrají pouze určitou roly kdežto v Daisy Peterson jsou hlavním hráčem. Tento příběh i když se zprvu zdá hodně detektviní, hodně vražedný ( pokud to lze říct tahle), plný záhad a plný nebezpečí, které Nicolase potkalo, přesto ty meoce tam hrají obrovskou část a to ve chvíli, kdy si Caitlyn uvědomila ( nebo jí to vlastně Nick řekl, ale to je mimo) že Nicolas se do toho problému dostal kvůli ní. Věděl, jak je nešťastná a omezená, když musí žít pod těžkým velením Loyda a Francis. A jak se jí minutu po minutě více stýská po jejich rodičích, které si sice příliš nepamatovala, ale přesto jí chyběli. Nevěřila, že by mohl být někdo horší než lidi, kteří ji vychovávali. Nicolas se ji svěří, že se jí snažil chránit, když za ni bral těžké práce, které jí Loyd dával za trest. Caitlyn do té doby ani nevěděla jak moc ji Loyd a Franacis nesnáší. Za to Nicolas o nich věděl všechno. A i o ní, protože věděl jak je slabá a že by nedokázala vozit sudy v pivem do restaourace nebo něco podobného. Kdykoli se Caitlyn vzepřela, on byl na blízku, aby si Loyd mohl vybít zlost na něm a ne na jeho slabé sestře. To co pro ni udělal později bylo ovšem něco, co už Caitlyn nedokázala snést. Pochopila, když vzal práci, kterou mu nabídl Zack, ale nedokázala pochopit proč u té práce zůstal i když věděl, co obnáší. Zack měl hodně peněz a věděl jak na Nicolase jeho naplaněná pokladnice zapůsobí. Myslel si o něm, že mu jde o to, aby sám uspokojil svoje potřeby a až by měl hodně penež odstěhoval by se od tyranských náhradních rodičů a díky tomu si k němu vybudoval vztah. Je to zvláštní nemyslíte? Zack si Nicka oblíbil, protože v něm viděl sám sebe. Viděl špatně, rozmazaně a nezaotřeně, ale to on pochopil až na samém konci. Viděl to, co chtěl vidět. Jediné co opravdu viděl anižby si to přikrášloval byl fakt, že by Nicolas pro peníze udělal všechno. Využíval ho. Krutě ho využíval a Nicolas se zapletl do zločinu. Důvod proč ho zakonec soud sprostil viny, vám zatajím. Chci abyste byli překvapení :) Říci vám můžu jen to, že konec bude hodně nabitý emocemi v ten moment, kdy Nicolas bude stát před těmi policisty a bude se jim snažit vysvětlit nebo pouze vyjasnit důvod, proč se stal drogovým dealerem.Člověkem, který zabíjí lidi, protože jim za veliké peníze prodává smrt. Miloval svou sestru na všechny, protože ona byla ta jediná, která mu připomínala matku a skutečnou rodinu. Alespoň si to myslel. Měla v sobě její velkorysost, moudrost, křehkost a veliký duševní rozměr. Sílu, která se nedá porovnávat s nikým. Sílu, která je skrytá a která bojuje i když je vyčerpaná. Caitlyn se nemohla se Zackem měřit, nemohla se měřit s nikým kdo obchodoval s něčím tak smrtelným jako jsou drogy, ale dokázala to, co nikdo jiný. Dokázala porozumět Zackovi. Jsi v nebezpečí Nicku, ale pamatuj na to, že on je slabý. Nemusíš se ho bát. Čím méně bude mít peněz, tímbude zranitelnější a jeho smutná minulost vypluje na povrch, protože ho peníze nebudou moct utěšovat. Ony jsou to jediné, co překrývá jeho bolest...bolest, kterou zcela porkyje jenom láska. Láska, kterou ztratil.






Zachary

7. března 2015 v 16:52 | Jackeey Blue

Jelikož jsem se snažila napsat článek s postavami a vůbec mi to nešlo, tak jsem se rozhodla, že jako první bude lepší napsat alespoň slabý náhled do děje. Ono není zrovna lehké napsat kompletní charakteristiku postav, zvlášť pokud je člověk vysátý jak perský tepich na hradě xD Po včerejšku jsem už nebyla schopná ničeho a dnes se jen vzpamatovávám. Nechci to jinak drmaatizovat, ale čtvrky a pátky jsou pro mě učiněné peklo. S tím suovisí, že jsem zase nenapasala žádnuo další část emailu ( Jakeeyno, Jackeeyno...kam to spěješ) Nicméně, dnes odpoledne mi je už trochu líp, takže se vám co možná nejrstučněji budu snažit vysvětlit o co v příběhu s pracovním názvem Zachary ( pokud moje fantazie nevstane z mrtvých, tak ten název zůstane -_-) jde. Zachary je detektivní příběh odehrávající se v malebném anglickém městě jménem Longford, které mi bylo svým zjevem spyatické hned od začátku. Pokud si pamatuje, tak když jsem popisovala děj Víry v nekonečno mzínila jsem se, že se odehrává v Belfastu, což je hlavní město Skotska. Zachary se vrací k dějišti trilogie Daisy Peterson a to nejen místem odehrávání, ale i samotnou náplní děje. Nebojte, není to žádné návazné ani nenávazné pokračování, ale pokud si pamatujete, psala jsem, že mě zajímají drogy. K drogám se vracíme, což vám říct musím, protože kdybych vám zamlčela ( původně jsem to tak zamýšlela) okolnosti a hlavní téma, pak by jste byli totálně mimo. O hlavním postavách vám vyprávět nebudu, protože ty zažijete v dalším článku, který snad někdy dopíšu. Jak už jsem naznačila kdysi dávno v nějakém ze svých omluvných deníčků, bude to příběh opět jakéhosi boje mezi dobrem a zlem normálního lidského současného složitého světa. Ke kladným postavám patří Nicolas Dixon, který je zároveň jedna z nejhlavnějších postav, a jeho mladší sestra Caitlyn ( pakliže se vám nebude zdát, že Nicolas je kladná postava, nemůžete být dále od pravdy) Oba dva žijí pod přísným dohledem jejich tety Francis ( sestra jejich otce) a jejího muže Loyda, jehož perfektní zevnějček je jen chabá náhrada toho, co je v něm. Nicolas nechce mít nad sebou někoho jako je Loyd a když ho rázně odmítne v žádosti jestli by nemohla pracovat jako číšník v Loydově restouraci Loyd and Lex, rozhodne se vzít svoji budoucnost pouze do svých rukou. Loyda na konci příběhu přepadnou výčitky svědomí, protože tohle byl hlavní spouštěč událostí, které se za sebou hrnuly a které Nicolase málem potopily až na úplné dno. Nicolas si přál záskat vlastní práci, aby nebyl na Loydovi závislý, protože dobře vědělm že on sám se nesníží k tomu, aby mu platil. Mezitím, co se marně snaží vymyslet jak situaci vyřešit, je u brány dětského domova zabit vrátný. Uškrcen něčím, co nikdo nebude schopný identifikovat. O prá dní později u Loydova domu zazvoní mladý muž a nabídne Nicolasovi práci. Neotvírej, beztak to bude jen někdo z pojišťovny, Nicolasi. Měl Loyda poslouchnout. Neměl to dělat. Jakmile se jednou zahleděl do těch průzračně modrých očí o kterých byl přesvětčen, že by nelhaly, nemohl už couvnout. Díval se na mladého sympatického muže, který mu z fleku nabídl práci jako dovozce léků pro dětský domov. Chudáci žijí v hrozné bídě. Však víte jak špatně na tom dětský domov je. Udělal byste správnou věc. Měl jemný, sametový hlas, který Nicolasoci okamžitě připomněl jak moc o práci stojí. Od té chvíle se spustilo něco, co nešlo zastavit. Vraždění s podivnými okolnostmi, záhada okolo dětského domova a boj proti Nicolasovu životu. Kdo je zač muž, který zazvonil u Nicolasových dvěří? Kdo je to, když ně Zack Mccartney? Jaká je jeho minulost? Na co Nicolas kývnul a čemu se bezděky poddal? Jak může Caitlyn zachránit policejní psi, kteří mají za úkol čmuchat okolo dětského domova a jsou tráveni, aby nezjistili pravdu? Co ukrývá dětský domov za nečekaný zjev? Jak to celé dopadne, jaké budou zápletky a je vůbec možné Zacka porazit?



Konec pozastavení (?)

4. března 2015 v 17:28 | *Jackeey*
Ahoj. Jak jinak začít deníčkový článek než omlovou. Poslední dobou mám hodně práce mimo blog a tím nemylsím jen práci normální, ale i emocionální. Emocioální práce. Já se fakt překonávám xD Jde o to, že mám teď poněkud v hlavně zmatek a neustále se mi střídají nálady. Já na životě naprosto "miluji" tu rozmanitost. Jeden den se můžu zbláznit radostí a druhý den jen bloumám po lese a snažím se urovnat myšlenky. Co je to se mnou zase? Kéž bych vám mohla říct, co se děje, ale věřte mi, nejdřív to musím nějak pochopit sama než začnu něco pouštět do světa. A jak se daří vám? :)
mě momentálně celkem dobře i když mám před sebou další příšerný den ve škole. Na to člověk nesmí tolik myslet. Já beru trpce strávený čas ve škole jako možnost zase nějak rozvinout příběh ke kterému jsem už mimo to vymyslela pracovní název, který mu pravděpodovbně nezůstane. Bylo mi blbé psát stále dokola "bezejmený příběh" má už děj. O "Bezejmeném příběhu" bych vám ráda pověděla víc . Takže praocvní název zní: Zachary. A předem říkám, že vám ten název nemůžu vysvětlit dokud nevíte víc xD Jen vám mohu říct, že teb příběh bude opět hodně zaměřený nejen na kladné postavy, ale jednu důležitou zápornou :) Dále bych se ještě moc se omluvit všem affs, se kterými si dopisuji přes email, že jsem jim ještě nic neposlala. Jak už jsem psala, mám v hlavě zmatek a poslední dobou mám pocit, že se nedokážu soustředit. A aby toho omlouvání nebylo málo, omlouvám se také všem affs, že málo komentuji. Každý den navštěvuji všechny blogy, ale někdy nestíhám komentovat články, tak to prosím zkuste pochopit :) Sice jsem vám slíbila články ohledně Story 2015 a věřte mi, že brzo budou, ale jak už jsem psala, mám teď menší krizi. I když...kdo ví, jestli se to krizí dá vůbec nazývat. Třeba sobota a neděle bylo něco naprosto divného. Celou sobotu jsem si zpívala a celou neděli jsem se smála.xD já nevím, ale mám pocit, že se pořád nějak nemůžu rozhodnout jakou náladu mám mít xD Řekněme, že jsem prostě potřebovala být možno co nejvíce sama a přemýšlet. Ale ode dneška se vracím i když mě mrzí, že jsem neoznímila pozastavení :/ Což jsem asi měla. Takže zítra odečkávejte článek Story 2015a co bude dál, to vám včas řeknu. :) Mějte se.