Hrozba pod převisem - 4.kapitola - Zanechám mu vzkaz

14. března 2015 v 8:08 | *Jackeey* |  Příběhy
Ahoj. Pozastavení ještě stále trvá a moc vás prosím za trpělivost. Ohledně této kapitoly, tak chci jen říct, že je opravdu dlouhá a hodně oddcechová :) Myslím, že vůbec neuškodí, pokud se vám nebude chtít číst :) Řeší se tam prakticky návštěva Aberdeenu a Daisyiné přeludy a halucinace, které ji stále pohlcují. Navíc začíná mít opravdu strach o Johna a nevím, co má dělat. Pokud vás zajímá co se bude dít v další kapitole, můžete si přečíst na konci článku Ohlednutí za další kapitolou, kde napíšu pár odrážek oznamující, jak se bude děj vyvíjet :)


Kolem vozovky postávaly stromy a město Aberdeen se přibližovalo každým metrem. Rozhodli jsme se město pozorovat výhradně z auta, kvůli tátovi, který byl okolní krajinou nadšený. Žádné hlučné silnice, přeplněná nádraží a uspěchaní lidé mačkající se v tramvaji. Abereen je historické město s pár mrakodrapy a krásnými budovami.Zanedlouho jsem projížděli centrem vysokých budov zajímaých vzorů. Připadala jsem si tu jako ve snímku historického filmu.
Dlouho jsem neviděla takové poklidné město. Domy byly stavěné jiným způsobem než v Agnlii. Místo červených cihel používaly klasické našedlé, které onen historický efekt vytvářely. " Zajdeme si na oběd, co říkáš Daisy?" Máma seděla za volantem, jako vždy ve skvělé formě a na vteřinku se zahleděla do zpětného zrcátka. " Jasně!" usmála jsem se a vystrčila hlavu z okénka. Otevřít oči bylo téměř nemožné, ale vítr mi udělal dobře. Když máma zabrzdila na nedalekém parkovišti, měla jsem chvíli čas rozhlédnout se po náměstí. Práce s tátou jí náladu trochu pohoršila, protože když jsme ho stěhovali z auta, vždycky se jí vybavily vzpomínky s staré rány otevřel čas. Snažila jsem se mez obchody s pečivy a oblečením najít nějakou pěknou restouraci, kde by se nekouřilo. Mámě kouř z cigaret hodně vadil a proto jsem se snažila nahlížet do chodeb místních restourací a hledat nápis "kouření zakázáno". Nakonec jsem jednu velmi pěknou objevila. Stála na rohu obklopená květináči a venkovními stolky. " Nechceš pomoct?" nabídla jsem se, když jsem viděla tátu jak křečovitě svírá kola vozíku a snaží se přejet přes hrbol v chodíku. " Zase takový invalida nejsem Daisy" zašklebil se v pokusu o úsměv. Věděla jsem, že by si někdy nejraději vylil vztek a smutek, který v sobě dusil, ale neudělal to. Vždycky se usmíval a snažil se vyjít všem vstříc, i když to pro něj bylo mnohdy velice obtížné. Měl mozolnaté ruce, v kterých měl vytlačené podlouhé červené čáry od kol vozíku. Musel ruce hodně namáhat, aby vynahradily alespoň částečně nohy. Sklopila jsem oči a sedla si za stůl, kde už máma vybírala z jídelního lístku. " Co takhle mořské plody nebo kaviár? Dala by sis?" stále se dívala do bílého papíru, který na slunci téměř nepříjmně žářil. " Mě je to jedno, něco mi vyber" rozhodla jsem, protože poslední co jsem potřebovala, bylo, plnit si hlavu starostmi co si dám k jídlu. Měla jsem ráda oboje, tak to bylo jedno. Opřela jsem si hlavu o loket a pozorovala rodinku sedící vedle nás. Vysoká šíhlá paní se zřejmě hádala e svým manželem, který bubnoval prsty do dřevěného stolku a potlačoval výbuch nadávek. Mluvila francouzsky, takže jsem jí nerozumněla an slovo. Pořád rozohazovala ruce a mávala muži rukou před obličejem, aby zjistila, jestli jí vnímá. Malý chlepček, který seděl s dlaněmi v klíně a máchala nohami se je zřejmě snažil ignorova,t ale na tohle jsou malé děti citlivé. Na hádky svých rodičů, i když hádala se žřejmě jen žena. " Nevíš co říká?" zeptala jsem se mámy, která se kdysi dávno přihlásila do kurzu francouzštiny. " Já neposlouchám cizí rozohovory" odpověděla zatvrzele a kousla se do rtu. Nejspíš ještě pořád vybírala co si objedná. To byla celá ona. " Tohle se přeslechnout nedá" zaúpěla jsem celá nešťstná z toho, že se žena nadechla a spustila znovu z plných plic co měla na srdci. Máma se otočila na podivnou rodinku a chvíli poslouchala. " Hádají se ve smyslu majetku, dětí a rozvodu. To bylo poslední slovo, které tak vykřičela" podotkla a zamávala na číšníka. " Proč je život někdy tak krutý" vzdychla jsem směrem k tátovi. " Ne, život sám o sobě krutý není, jen lidé takoví umějí být. Život je dar Daisy" usmíval se jako nikdy, tak chápavě, povzbudivě a spokojeně. Chtěla bych to vidět jako ty, pomyslela jsem si, ale nahlas to nevyslovila. Bál by se, že se trápím. Napínavé divadýlko skončilo úderem ženiny kabelky o hlavu jejího muže. Popadla dítě a rázně odkráčela. " No tohle..." máma zakroutila hlavou a pokousala polední sousto ryby, kterou si objednala. Zamyšleně jsem popíjela colu a poslouchala vzdálený pláč dítěte. " Chudák dítě" máma mi vzala slova z pusy a zavovala, že chce platit. Přecházeli jsme šikorou ulicí k obchodu se suvenýry, které jsme si vozili z každé cesty. Lidé tu na sebe mávali z oken vysokých domů a vykládali si o všem možném co je napadlo. Pro jejich hlasy jsme si zase nerozumněli mi. Krásné domy na krásném místě, bydlet tu muselo být krásné. Zaujtě jsem nahlížela do oken a prohlížela si táhlé střechy světlé, v odpolední slunci. " Daisy se nám nějak zasekla. Vím, že je to úchvatné, ale v tom obchodě už skoro zavírají.Pospěš si!" popichoval mě se smíchem otec a s porozumněním se na mě díval, jako by si říkal. Ano je tu krásně, je na co se dívat, rozumím ti. " Hned-hned vás doběhnu" zakoktala jsem koukty úst mi cukaly nahoru a dolů. Snažila jsem je udržet nahoře, ale...moc to nešlo. Když máma s tátou zmizeli v protějším obchodě, práskla jsem sebou o nejbližší zeď. S úlekem jsem se v mžiku odtrhla.



Zase! Už zase! Měla jsem chuť vykřičet to. Hlavu mi pohltily hlasy, řev spousty lidí a dusavé kroky. Byly to silné údery, jako otřesy půdy. Slyšela jsem ženu křičet "Né" a kroky slábly až zmizely úplně. Její hlas jsem nerozpoznala, protože hlasy ostatních lidí ji utlumili. " To musím být ten dům..." dotkla jsem se prsty omítky a ústa tovřila slova, ke kterým se připojil i hlas. " Něco se tu stalo..." rychle jsem se nadechla a trochu rozpačitě a bojácně jsem přešla ulici. Nechtěla jsem, aby se to vrátilo. " Mami, tati, prolédnu si město, sejdeme se za půl hodiny u auta?" zeptala jsem se, když jsem je našla. " Ale nechoď daleko prosím" pokárala mě máma a já mohla svobodně prozkoumat město. Vlastně mi o město vůbec nešlo, chtěla jsem jen na jedno místo, kam jsem chodívala s babičkou když ještě žila a kde jsem se cítila dobře a jinak, kde jsem se nebála. Kostel v Aberdeenu byla víc než velkolepá stavba na rozdíl od South shieldského, působila ohromně a vznešeně. Pomalu jsem vešla dovnitř a prozkoumala, zda tam někdo není. Kostel byl otevřený, ale prázdný. Když jsem vešla dovnitř, připadala jsem si úplně jinak, než jsem čekala. Čekala jsem, že si budu připadat malá v tak vlekém prostoru, ale nebylo tomu tak. Připadala jsem si větši a silnější. Obrazy i sošky na mě shlížely s porozumněním a láskou v očích. Posadila jsem se do jedné z lavic a sepjala ruce. Využila jsem toho, že jsem sama a modlila jsem se nahlas. " Pane prosím, já vím, že mě slyšíš. Zbav mě prosím těch obrazů, těch děsivých chvil, které stále vidím, ale nežiju je. Proč se mi to děje? Je to normální? Nebo je to jen má fantazie nebo souvislot s mou nemocí? Nechci se tě ptát, já potřebuji pomoc. Vím, mnohokrát jsem se nezachovala dobře a jsem si toho vědoma, ale nechic pomoc pro sebe, ale pro Johna, tátu i mámu. John tě potřebuje, bojím se o něj...Prosím, buď mu na blízku a zadrž ho, pokud bude chtít udělat něco, co sám nechce, ale jeho vůle mu to přikáže. On tvou pomoc potřebuej prosím..." slova doprovázena tichou ozvědnou a polikáním slz, které jsem nezadržela, se linula po ostatních řadách lavící. Dále už jsem mluvit nemohla a tak jsem tiše přemýšlela. Sama jsem se zděsila, když jsem otevřela oči a zahleděla se na hodinky. Měla jsem deset minut spoždění. Člověk, když přemýšlí intenzivně, tak mu to obvykle zabere dlouhou dobu.
Máma netrpělivě přešlapovala a když mě uviděla, hbitě naseda do auta. " Kde jsi byla?" zpetala se, anižby na sobě dala znát rozohřčení ze spoždění. " Jen tak, po městě a obchodech" odvětila jsem nazeujatě. Věděla jsem, že máma by mé utíkání se do kostela nepochopila. Uvelebila jsem se na sedadle a zavřela oči.lespoň na chvíli vypni odgreaguj se, nesmíš na to myslet Daisy, snažila jsem se přimět můj mozek, aby nepracovával inromace, které neměl. Aberdeen ho zjevně nezajímal, ale všechno ostatní co se dělo ano. " Podívej se Diasy na tu univerzitu! Je krásná!" zvolala táta hbitě jako by to byloto poslední co může v životě říci. Vyhlédla jsem na vysokou budovu podobnou kláštěru zdobenou příjemně laděnými ornamenty a šedou až černou strukturou. Táta byl bez sebe radostí, protože památky ho zajímaly vždycky. Byla to jeho náplň života a tu mohl naplnit i když nemohl chodit. Dovnitř by jsme se nedostali, jelikož schody jsou nesčetné a výtah žádný. " Chci se na ni podívat z blízka" poručil mámě, která přijela až těsně k ní. Rozhlédla jsme se po krásném okolí, které tvořilo dřevené a steřelé ohrady pro koně a dlouhé pásové výběhy. To bylo něco pro mě. Ten pocit, který na mě dýchal zkrz takovéto místa se nemůže srovnávat se žádnými budovami. Je to krásné, jedinečné a neopakovatelné. Všude kam jsem se podívala, se poybovala ladnými kroky Aqubella a za ní slusalo jako vlastní oas malé roztomilé hříbě. Proč ty myšlenky neovládám? Na tohle jsem přece myslet nechtěla! Ani na Aquabellu, ani na Johna, ani na přeludy, ani na svou nemoc, ani na dívku z Ben Nevisu. Připadala jsem si tak směšně a uboze, že jsem se donutila k úšklebku. " Viděl jsem, že jsi se snaila na něco zapomenout. Ten křečovitý výraz znám, chtěl jsem tě toho zbavit." vůbec jsem si nevšimla, že se táta přikodrcal až ke mně, opřenou o ohradu a ledící do neznáma. " Nic se neděje tati, neboj se" mávla jsme rukou a lživě jsem se usmála. Lhala jsem už jen tím, jak jsem se tvářila. Kdokdy řekl, že lhát se může jen slovy, pak asi nikdy nelhal.Táta se ale odbít nenechal. " Pokud je to spojenou s tvou nemocí, tak ona brzy zmizí. Dej tomu čas. Vím, že není příjemné probouzet se spocená z noční můry a pohlcená v otázkách ohledně, no...Johna" opět se zarazil, dělalo mu vážný porblém o něm mluvit. Jednu dobu jsem si myslela, že na něj žárlí, protože se o něj strachuju a záleží mi na něm. " Už jsem říkala, že mi nic není" unaveně jsem hlesla a narovnala se. Nedaleko ode mne se, se skloněnou hlavou pásl krásný hafling. Poník pohazoval hlavou a frkal spokojeností. " Co to děláš?" táta se opět chopil kol a přijel až k ohradě. Přehoupla jsem se přes plot a ladně dopadla na zežloutlou trávu. " Pojď sem, pojď" lákala jsem ho vábnými slovy a nataženou dlaní. Poník se narovnal a zastříhal ušima. " Neboj..." udělala jem váhavý krok k němu a dotkla se prsty jeho čumáku. Sklonil hlavu a užíval si hlazení po lisině. " Hodný kluk, jsi nádherný" má dlaň přejížděla srst jako pohyb při kartáčování, který určitě takhle jemný nebyl. Poníkovi uši směřovaly chvíli dozadu, ale po chvíli z něho nedůvěra vyrchala. Táta stál za mnou a dojatě přihlížel. " Co tam dělá Georgy?" máma se, se založenými pažemi obrátila na svého manžela a nastavila dlaň jako kšilt nad oči, aby jí slunce nebránilo ve výhledu. " Nech ji být, copak nevidíš jak jí koně schází?" odpověděl a máma kývla. " Máš pravdu, ještě si vyfotím okolí" popadla foťák a pečlivě se rozhlédla. Za výběhem se hlasitě rozštěkali psi a zničili tak mé odgeragování s poníkem. " Pojď radši sem!" křikl otec a prudce zamával. Když jsem se vzdálila, psi utichli. " Pořád si přeješ vrátit se co nejdřív domů" zeptal se a zasadil mi tak definitivní úder. " Ano..." vím, že lhát by bylo snažší, ale já už nechtěla. " Už jen deset dní Daisy" usmál se a chytl mě za ruku. " Já chci ale pryč hned! Za Aquabellou, jsi zpátky tam kde to znám!"vykřikla jsem a tát mě v mžiku pustil. Myslela jsem, že se rozzlobil a teď mi nejspíš vynadá. " Obejmul bych tě, ale musela by ses víc sklonit" naznačil mi omluvně. " Děkuji tati" pevně jsem ho objala a zadávala se na poníka. Řekal jsem, cojsem neměla. Já přece nemůžu jet pryč, né pokud mi na Springer opravdu záleží. Kolikrát už jsem vyslovila to chci domů! A přitom jsem toho litovala. Zadívala jsem se daleko za pastvinu. Tam někde mě čeká osud a je jen na mě jakou cestu si zvolím a jestli polevím či zůstanu silná. Já věděla co chci, být silná, zůstat tím, kterým jsem se měla stát. Život mě naučil síle i bezmoci, ale síla vždycky tento pocit vyrušila. Budu bojovat! Pevně jsem stisla víčka a měla jsme pocit, jako by mě ovanul prudký vítr, který byl podle všeho imaginární, můj vymyšlený, který mě hnal dopředu a říkal vše, co jsem potřebovala slyšet. Pod zavřenými výčk se rýsoval obraz. Ve větru se vlvnila dívčí sukně posázená bleděmodrými květy. Viděla jsem pouze nohy sepjaté ruce, které se od sebe jako podařený televizní efekt rozpojily a zaťaly se v pěst. Vítr šuměl a ohluchoval měa já nechtěla slyšet nic jiného. Tento vítr byla síla, které jsem se nechtěla vzdát, Všechny myšlenky mě opustily a jako rozevlátý lístek na kymácejícím se stromě se odpojily od všeho ostatního. Uletěly a já je nechtěla hledat. " Daisy? Daisy!" slyšela jsem hlasy, které volaly moje jméno a pak cukání v rameně. " Daisy, co ti je?" stála jsem opřená o ohradu a vedle mě stála máma. " Už jsem se lekla, vůbec jsi nevnímala. Co se to s tebou děje?" hlas se jí bojácně roztřásl a její stejně roztřesená ruka mě jemně hladila po studeném hřbetu ruky. Studeném? Vzala jsem svou dlaň do druhé a cítila, jak je mám obě ledové, jako za silného studeného větru, přitom venku panovala teplota nad 30 stupňů. " Jsi studená jako led" strachovala se a rychle mě odvlekla do auta. Mě ale bylo nádherně, cítila jsem něco co dřív ne, i kdžy jsem se svých přeludů bála, teď jsem mu byla vděčná. Říkal, nevzdávej se! Ať se mi v hlavě zjevuje kdo koli, nebude to nic nebezpečného ani zlého, to jsem věděla jistě. Ten směr mé cesty nikdy nezměním i když bude těžká a neschůdná. Auto se opět rozjelo zaprášenou cestou zpět a nechalo za sebou všechno co jsem dnes zažila. " Diasy co ot zase děláš?" máma se unaveně chytla za čeloa opřela se o kolena. Vystrčila jsem půlku těla z okýnka a mé oblečení se kroutilo jako výhružný had. Vlasy netančily po pramínkách, ale všechny najednou se točily okolo hlavy a já se přistihla jak mávám. Nevěřícně jsme stáhla ruku k tělu. Viděla jsem snad něco, co jsem si neuvědomila? " Daisy je ti dobře?" táta měl jednu ruku na opěradle sedadla se díval se na mě. Hbitě jsem pokývala hlavou a vzala do ruky mobil. " John to nebere?" zeptala se máma předvídatelně. " Zanechám mu vzkaz" pokrčila jsem rameny a stihla tlačítko záznamník.


- John opět navštíví Amélii a ona mu bude vyprávět o své práci ve věznici
- Začne se bát, že John myslel jednu větu, kterou pronesl ve vězení, vážně
- Jak se nakonec John rozohdne jednat?
- Může proti tomu Daisy něco udělat? Proč má pocit, že mu nemůže věřit?
- "Za Diasy, za mámu, za spravedlnost. Dostanu tě"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ell Ell | Web | 14. března 2015 v 19:21 | Reagovat

Moc se mi líbí tato kapitola :) Těším se na další

2 Wek/Weekkaa Wek/Weekkaa | Web | 14. března 2015 v 20:37 | Reagovat

boží kapitola :3

3 Miss Caroline Miss Caroline | E-mail | Web | 15. března 2015 v 17:24 | Reagovat

Povedené a docela i napínavé.

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 16. března 2015 v 7:12 | Reagovat

Uf, to byla ale dlouhá kapitola. To ale nic nemění na tom, jak byla úžasná. Moc se mi líbilo, jak si rozpitvávala její popisy, a že tam jde i poznat, že se vyznáš v koních. Je to napínavé, a nemůžu se dočkat pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama