Hrozba pod převisem - 4.kapitola - Vy byste nikomu neublížil, věřím tomu

24. března 2015 v 6:57 | *Jackeey* |  Příběhy



Ahoj, můžete čekat, že se v nejbližší době blog zase rozjede. Pozastavení dá se říct trvá, ale jakmile začnu být více aktivní, dám vám vědět. Rozhodla jsem se, že oživím diskuze, recenze, novinky ohledně Zacharyho, kterému momentálně vymýšlím normální a neretardované jméno :D a hudební koutek, kde budu přidávat skladby, které se mi líbí. Součástí hudebního koutku bude také vybírání hudby k Zachary, protože součástí děje je jedna chlapecká skupina s názvem Packard Back a chci vlastně předstírat, že to jako by zpívají oni. Chtělo by to nějakou dramatiku, ale uvidíme :) Užijte si kapitolu a těším se na vás až se vrátím :)


" Johne, prosím, ozvi se mi...proč nebereš telefony? Prosím" ozvalo se ze záznamníku a John se zatvrářil trochu provinile. " Později ti to vysvětlím"
zešeptal mobilu a hodil ho do tašky. Přecházel ulici Baudencarige kroky hodnými uspěchaného člověka. V noci trochu zapršelo, ale on si kaluží na udržovaném londýnském chodníku nevšímal a voda kolem stříkala na každém metru. Nervozně se zadíval na hodinky a přidal do mírného klusu. Amélie Bonmartová klečela na trávníku její přepycohvé zahrady a stříhala růže do svazečku. " Jé! Dobrý den Johne" pozdravila ho zvesela, když uslyšela jeho rytmické kroky. " Počkejte pomůžu vám" opatrně otevřel bránu posetou ornamenty a podal ženě ruku. " Děkuji, už se mi špatně stoupá, to víte" John jí pomohl na nohy a spolu pak procházely mezi barevnými květinami. " Máte to tu nádherné. Pořád nemůžu pochopit, proč jste zvolila práci ve věznici, když máte tolik peněz" John rozhodil ruce ve vzduchu a poukázal na dům i zahradu. Amélie se neironicky zasmála a položila mu ruku na rameno. " Už jsem vám přece říkala jak to se nmou je" nechtěla se chlubit tím jaká byla a tak jeho nechápavost odbyla. " Přemýšlel jsem a myslím, že to co děláte má smysl" spoečně se posadily na lavičku a Amélie se stále usmívala, jako by ji nikdy nic netrápilo. " Já to pochopila už před čtyřiceti lety Johne..." prsty si spravila drdol a začala srovnávat růže do kytice. " Co jste tehdy dělala?" zeptal se a Amélie položila zasněně kytici na klýn. " Tehdy, když mi bylo 23 let jsem pracovala jako kuchařka ve vojenské zákadně. Viděla jsem všechno, čeho v té doě byli schopní. Zabíjet omylem i vraždit cíleně. Trestat smrtí a hladověním. Několika vojínům jsem nesměla vařit." povzdechla si a přimnouřila oči ve snaze si všechno zastralé a pohřbené vybavit. " Ale vy jste to neuděala nemám pravdu?" zeptal s obdivem v očích. " Ne, potají jsem jim vařila zvlášť. Pracovala jsem tam jen proto, že jsem tam měla muže" John vycítil jemným záchvěv něčeho špatného, co ze sebe žena vypustila a na oc nebyl zvyklý. " Zabili ho..." zaklonila hlavu a nebi a pozorovala bělostné mraky. " Zastřelily ho, protože si vzal z kuchyně kousek chleba" otočila se na Johna, jako by říkala "dokážete to pochopit?" přesně tohle její obličej říkal. " Měl tento trest a nesměl nic jíst. K němu jedinému jsem se neměla jak dostat" vzala do ruyk kapesník a utřela si nos. " Ale je pořád se mnou víte..." znovu se zahleděla na nebe a usmála se. " Tam nahoře?" John hlavou trhl nahoru a žena kývla. " Přesně tam Johne. Není tak daleko jak se zdá. Cítím, že je tu teď námi" John pokrčil rameny a zadíval se stejným směrem jako ona. " Pojďte, udělám vám čaj" oba se zvedli z dřevěné lavičky a doprovázení zavanutím chladného vzduchu. Amélie pokračovala k domu, ale John zůstal stát. Otočil se dozadu a nechal aby ho vítr pohltil. Bál se víc než si dokázal představit. Bál se sebe, to co Amélie říkala v něm rozdmíchalo pohybnosti. " Vy byste nikomu neublížil, věřím tomu" znělo mu v hlavě né jako hlas Amélie, ale zlotřilý hlas Crovegra. Pochybovačně a výsměšně. John se prudce otočil a vydal se za Amélií. Chtěl se toho zbavit, bylo to jako prokletí, které ho svazovalo. On se toho chtěl ovšem zbavit jiným způsobem. Chtěl to mít už za sebou, těšil se na to. Zatkne ho. On sám. Zvítězí nad ním. " Pojďte dál" pobídla ho přívětivým gestem a on váhavě vešel. Honosný pocit z tohoto domu stále stoupal a nabýval větších rozměrů. Připadal si tu jako v menším zámku. Na stěnách visely obrazy a malé i větší dřevěné stolky byly posázené květinami v porcelánových vázách. Přešel chodbou pokrytou našedlým kobercem a následoval Amélii do obývacího pokoje. " Myslíte, že ten, kdo měl co dočiění z drogami, že by byl schopný zabít?" zeptal se, když upil trochu čaje z maloveného hrníčku. Amélie se zahleděla z okna. " Narážíte na Crovegra?"


zeptala se po krátkém mlčení. John vyskočil ze židle a namířil na ni vyděšený výraz. " Jak o něm víte?" vyhrnul. " Vím to nejspíš jen já a nebo si s tím ostatí ve věznici nedělali žádnou těžkou hlavou" přešla o velkému oválnému oknu a a stále hleděla do zahrady. " Pořád jste mi to neobjasnila" upozornil ji, když po dalším chvilkoém mlčení nic dalšího neřekla. " Když jsem roznášela oběd vám, slyšela jsem jak často říkáte, že ho zabijete." vzdychla a upřela na Johna ustaraný pohled. " Říkal jste to jen tak, protože jste byl naštvaný? Že ano?" přímo úpěnlivě ho prostupovala pohledem. " Já nikdy nic neříkám jen tak..." slyšel se říkat, ale přitom to nechtěl vyslovit. Zatvářil se jako vrah toužící po krvi své oběti, dlouho vyhledávané jeho rozzuřeným pohledem. Amélie ustoupila krok zpátky. " Johne..." přímo vyděšeně si položila dlaně na srdce. " Nedělejte to..." prosila ho a pokynula mu aby se posadil zpět do křesla. " Já vím, že vám něco udělal a že chcete aby zaplatil, ale tohle není správná cesta" tiše pormluovala a léčila tím jeho rozhořelou duši. " Máte pravdu, tohle neudělám" sama se divila, když John souhlasiltkovým rychlým obratem. " Chci toho mizeru dostat za mříže, tam kam patří" Když si všiml Améliina pochybovačného výrazu, rychle dodal. " Nemá snad Bůh rád spravedlnost?" měkký hlas ženu uklinil a donutil ji k úlevnému úsměvu. " Nechcete mi říct, co vám tak hrozného provedl?" natáhla k němu ruku, aby se dotkla jeho ramene, ale on se rychle zvedl. "Už musím jít" Amélie opět zaujmula svůj nechápavý postoj. " Proč? Sotva jste přišel" John se na ni usmál tím nejlaskavějším úsměvem, ke kterému se dokázal v této těžké době přinutit. " Konat spravedlnost" dlouhými kroky zmizel za těžkými dvěřmi. Amélie se snažila oc nejryclheji přiskočit k oknu, aby viděla, kam se to chystá. Viděla johnův rozzuřený a odhodlaný výraz a polil ji chlad strachu. Běžel po ulici a vzdaloval se. Vzala do ruky křížek, který jí ležel na stole a klekla si na studenou dřevěnou podlahu. " Pane, prosím, ochraňuj ho" zatrpkle zkrabatila čelo a znovu vyhlédla ven. Johna už nezahlédla. Věřila mu, ale věřila i jeho touze po pomstě. Teď je důležité, co v něm vyhraje.

Byl rozhodnutý a dál už nevnímal nic jiného. Vtrhl k sobě do bytu a uchopil tašku. Když ji držel v ruce pochopil, že cesta vede jiným směrem. To, co řekl ve věznici nemůže platit. Amélie měla pravdu, tohle by vedlo zpět tam, kam on už nechtěl. Ale, Crovegr by se zase na druhou stranu smažil v pekle kam patřil. Ne, tohle on neudělá. Netrpěl nedostatkem odvahy a i když v něm přece jen bloudily pochyby a obavy, musel se do South Shields vrátit. Uchopil pár kousků oblečení pro případ, že by ho přece jen nechali někde přespat. Pevně ji dovřel a před posledním krokem, který ho dělil od svobodného rozhodnutí se zahleděl do zrcadla nebezpečně nakloněného na stranu. Byl podlouhé a zachycovalo ten nejčistčí obraz. Možná proto ukazovalo poslední záblesk v johnovým očích. Záblesk, který měl všechno skončit, který ukazoval statečnost a sílu, odhodlání i pochybnosti. Stále se na sebe díval a jeho zkoumavý pohled ho děsil. Není si snad něčím jistý? Sebou? Najednou začínal přestat vnímat sám sebe, ale prázdné sklo. Všechno, všechno co mu kdy Crovegr provedl se ocitlo přímo před ním. Nedělá to přece pro sebe, není sobecký člověk, který prahne po pomstě aby ukázal, že se v něm jeho protivník spletl. On to dělá pro všechny, pro svou sestru, které ublížil.
- Daisy přepadne další záchvat, ale ona se rozhodně s ním bojovat bez jakékoli pomoci
- Snaží se Johnovy věřit a chová se opravdu obdivuhodně
- John se vydá do South Shields za Crovegrem, cohvá se jako blázen, ale jemu to nedochází
PS: Myslím, že mě na konci kapitoly zabijete Smějící se



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ell Ell | Web | 24. března 2015 v 7:06 | Reagovat

Úžasné, jednoduše úžasné :3

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 24. března 2015 v 7:14 | Reagovat

Nemůžu opět nic než pochválit. Hlavně se mi líbila ta první část, přišlo mi to dojemné, když vyprávěla o těch vojácích.
Jinak, vidím, že už to do sebe všechno krásně zapadá, a přesto stále nevím, co se stane v další scéně. Skvěle napsané, opravdu!

3 Miss Caroline Miss Caroline | E-mail | Web | 24. března 2015 v 20:20 | Reagovat

Jako vždy hodnotím kladně - tvé povídky mě vždy zaujmou. :)

4 Wek/Weekkaa Wek/Weekkaa | Web | 24. března 2015 v 23:39 | Reagovat

boží kapitola :3
PS: na mém blogu máš cenu za Mini-soutěž č.1

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama