Duben 2015

Zase já...

27. dubna 2015 v 7:03 | *Jackeey*

Měla jsem dát pozastavení nebo vám alespoň nějakým šikovným způsobem sdělit, že tu opět nebudu. Myslím, že to bylo zrovna minule nebo předminule, co jsem psala, že mě blogování zase začalo bavit a pak jsem se prostě už neozvala. Ono to bylo hlavně kvůli přijímačkám, které jsem dělala a které jsem neudělala. Takhle, score jsem měla celkem dobré a byla jsem těsně pod čarou, jenže už jsem se prostě nedostala. První reakce zklamání, to asi všichni znáte. Podala jsem si odválání, takže doufám, že to k něčemu bude, protože mě tam máma vychválila a napsala ticís důvodů, proč by mě tam měli vzít. Bylo to od ní hezké, ale až přijde na to, abych jim něco z toho, co napsala dokázala, budu mít docela problém :D Zkráceně jsem opět na blog nějak náladu postrádala i když jsem slíbila, že už se mu začnu věnovat. Mám několik rozepsaných článků, v hlavě spousty nápadů a náladu skvělou, v rámci možností. Život jde dál a i kdyby mě nakonec vůbec nevzali, je tu druhá škola, kam mě vezmou stoprocentně a mě by to vbůec nevadilo, naopak. Líbí se mi obě ty školy. Myslím, že není důvod stresovat se mít kvůli tomu poškozenou náladu. K čemu by to bylo? No a jakou náladu máte vy? :) Pokud špatnou tak s tím koukejte něco dělar, protože věřte, že já to myslím pro vaše dobro, protože nic nedokáže věci tak zkomlikovat, jako špatná nálada.Řekněte si na co se dnes těšíte nebo co už jste prožili ( přežili) a uvíte, že vždy je na co se těšit :) Já se s vámi dnes loučím a doufám, že se moje aktivita zvedne. Udělám pro ot, co budu moct :)


Neodolala jsem

11. dubna 2015 v 13:43 | *Jackeey*

Klidně mě přizabijte, pokud k tomu někdo z vás má dispozice, ale opět je tu další z mé série článků o kráse člověka. Poslední dobou se snad lépe dívám, že na takové články naražím v jednom kuse a jsem za to opravdu ráda :) Možná se opravdu jen lépe dívám. Každopádně jsem na facebooku narazila na zajímavé, krásné a dojmené video. Kdo má FB možná to už viděl, ale opravdu stojí za to si to pustit :) Takže pokud i vy patříte k lidem, kteří nemají sami sebe příliš v lásce, podívejte se :) Nejste jediní. Po světě jsou tisíce takových, kteří dělají velikou chybu. My máme tendenci vidět sebe v hrozném světle a ostatní kolem nás v tom nejlepším.Takhle to nesmí jít dál. Tohle video spoustu věcí dokazuje. Lidé kolem nás, nás vidí mnohem lépe než si myslíme :)



Hrozba pod převisem - 4. kapitola - Je čas...

7. dubna 2015 v 16:13 | *Jackeey* |  Příběhy

Podotýkám, že dnešní kapitola je dlouhá a to vesměs proto, že jsem nechtěla zybtek 4. kapitoly zbytečně natahovat na dva díly, protože by byly zase zybtečně krátké. Musím si to příště rozvrhnout lépe :) Přeji příjemné čtení a prosím nezabijte mě! Brzy zjistíte proč :D Mezi námi, nic se nestane pokud druhý "odstavec" vynecháte :) Nic zvláštního se tam neděje :)

Zabouchl za sebou dveře a bral schody po dvou. Ano, Crovegr si ho pamatoval jako ubožáka, který se nechal svést ze své životní cesty a odevzdal svůj život jiným. Udělal spoustu chyb a teď je chce napravit. Byl si jistý, že dělá správnou věc. Horký den, který patřil mezi ty, kdy se člověk uchyluje do místností s klimatizací nebo k moři, přinesl Johnovy až neskutečné přemáhaní. Slunce prahlo a brzy měl pocit, jako by mu jeho tmavě hnědé vlasy planuly neuhasitleným ohněm. Tváře měl stáhlé a oči zúžené na štěrbinu. Tenké tílko s černo-bílími pruhy se mu lepilo na tělo a volné kraťasy natřené tou nejsvvětlejší béžovou, zářily a bily do očí. Lidé se uchylovaly do parků a nedůvěřivě si ho prohlížely, když kolem nich prošel. Podezřívavost z nich nevyprchala ani po delší době. Byl zmožený horkem, spocený a navíc rozčílený. Svůj výraz si neuvědomoval, ale byl na jeho tváři zřetelný. S povzdechem se zhroutil v čekarně na volnou kovou lavičku. Nohy natáhl aby se mu odkrvily a prsty zabořil do mokrého obličeje. " Kam ten spěch?" zasmál se pán za výdejním okínkem v bělostné košily. " Další vlak jede až za čtvrt hodiny" upozornil ho. John zklamaně vzdychl a došel k okénku. Rozpálenými daněmi se opřel do pult a zaťal ruce v pěsti. " Je vám dobře pane?" zeptal se znovu muž s nepředstíranou obavou. " To bude dobrý, ale zatím ještě není" John si jednou rukou otřel čelo a lišácky se na muže usmál. Nebral by mu za zlé, kdyby si o něm myslel, že je blázen. Však on dřív byl, ale už to nehodlá vrátit. V kapse ucítil šimrání " Né Daisy, teď se to nehodí" zvedl mobil k očím a zasténal. Váhavě a s mírným odporem přijal hovor. " Ahoj Johne! Nemohla jsem se ti dovolat, máš mobil pořád vypnutý" cítil jak jsem se na druhém konci mile usmála. Měl můj úsměv rád, říkal, že ho vždycky donutí se usmát na oplátku, ale teď by ho raději nevnímal. " Dnes jsme byli v Aberdeenu a bylo to tam moc hezké, viděla jsme nádherného koně. Jsi tu ještě?" stále jsem nepřestávala mluvit, i když na druhém konci bylo až moc podezřelé ticho. " Ano, ale teď se to nehodí" zašeptal a pevně stiskl rty, aby přišle na něco, co by mě odzbrojilo. " Jakto?" vyhrkla jsem a on chvíli mlčel, bál se mi odpověděď a chyby dlěat už nikdy nechtěl. " Musím si jen něco zařídit" vykoktal a v duchu za to na sebe řval. " To už jsi přece říkal nejednou"snažila jsem se nekřičet, ale byla jsem z něj zklamaná. " Johne, prosímtě, neudělej nic čeho bys litoval. Jsi tu? Posloucháš mě? Johne?" téměř zoufale a prosebně jsem hulákala do němého mobilu. " Kam to bude?" ozval se muž a johnův mobil tak definitvně skončil v kapse. " South Shields" zněl jako by snad vyslovoval něco, co mělo nějaký dopad na lidstvo. Tak pevně nezněl nikdy předtím. Byl si téměř jistý, že Crovegr se tam dřív nebo později objeví, bydlel tam a jeho vzpomínky ho tam jistě přitáhnou. Stanul na přeplněném nádraží, ale připadal si tam jako jediný člověk na světě. Chladný vítr před něj a přijíždějící vlak stavil bariéru a něco šeptal mezi vlasy. John to nechtěl slyšet, ať to bylo cokoli. " Za Daisy, za mámu, za tátu, za spravedlnost. Dostanu tě" pomyslel si a nastoupil do nejprázdnějšího vagonu. Jakmile se vlak rozjel, oteřel okénko a začal čerpat ze vzduchu okolo. Bylo mu až příliš velké horko, než aby dokázal myslet. Lidé za ním se vesele bavili a jedna dívka sedící kousek od něj se sluchátky v učích a bleděmodrých šatech z něj nespouštěla oči. Měl celý život před sebou a pokud by dnes neučil to co chtěl, nikdy by nemohl mít v duší klid. Beztarostné klábosení ostatních lidí ho nevyvádělo z bludišť myšlenek, dokázal to zcela ignorovat. Ve věznici se musel vyvarovat poslouchání přisprostlých nadávek a rozhovorů, které řvaly i přes zeď.

you're Beautiful!

6. dubna 2015 v 9:20 | *Jackeey*

Ahoj! Jak jste si už možná všimly, zrušila jsem pozastavení, což znamená, že se k vám v plné síle vracím. Říkám to sice dnes a zítra opět začíná škola, ale já pevně věřím, že povinná školní docházka do ústavu pro mrhání vzácného a drahocenného času, mi plány nezkříží. Ale o tom dnešní článek není. Nadpis hodně napovídá i když jsem dlouho váhala, jestli zvolit anglický překlad ( ty háčky a čárky mě u tohoto programu pro tvoření png asi připraví o zdravý rozum) ale nakonec jsem si řekla, že by to šlo asi těžko pochopit i když nepochybuji, že jsou mezi vámi zdatní angličtináři. Můj problém je, že často překládám kostrbatě, což je opravdu můj problém :) Jestli se jednou přestěhuji do Anglie a začnu tak psát knihy po anglicku, tak Bůh chraň oblast umění a literatury...Když jsem se před včerejškem poflakovala doma a poslouchala jsem rádio, přímo mi utkvěla v paměti píseň, která se mi opravdu zakllíbila textem i když není složitý. I přesto má hloubku. Chtěla bych tak trochu navázat na svoji kampaň, ohledně které jsem opravdu ráda, protože se většině z vás zalíbila :) V této písničce se zpívá o tom, že člověk sám sobě, bez ohledu na to, co si o něm druzí myslí, řekne, že je překrásný a to vším, co je v něm. A nejen v něm. Je hrozně důležité přijmout sebe sama, protože pokud se neustále kritizujeme, pak se stáváme tím, co si o sobě myslíme. A věřte, že to, co nás o sobě napadá, je ve většině případů naprostá hloupost. I když si o nás druzí můžou myslet hnusné a nepříjmené věci, nejvíc se stejně vždycky budeme urážet mi. Oni se k nám jen přidávají, protože čím víc nás uražejí, tím víc se nesnášíme. Řekněte, stojí to za to? Budeme muset sami se sebou vyjít celý život, desítky let, zatím co s lidmi, kteří nás ponižují se za pár let rozloučíme. Teď momentálně mluvím o škole. Potkáme nové lidi. Úžasné i špatné. Sympatické i nesympatické. Lidi, kteří nás pochopí i kteří nás odsoudí. Kteří budou číst mezi řádky našeho vyjadřování, našich názorů a stylu oblékání. No dobře, někteří zvrácenci tohle mají zapotřebí, ale nikdo nemá právo vás odsuzovat kvůli vzhledu. Všichni jsme lidi, tak proč si neustále podkopáváme nohy? Navíc, já věřím, že všichni jsou si rovni. Především vhledem. Nenechte si namluvit, že vypadáte jako kdo ví, co. :) Tohle není objektivní názor, to je škodolibost a v některých případech i prostě díl zlé povahy. Zamyslete se nad tím, co krása vlastně znamená a kde je uložena :)


Kampaň za nás :)

2. dubna 2015 v 19:29 | *Jackeey*

Vyhlašuji kampaň! Kdo jde se mnou? :) Jasně...a ani nevíte o co jde a já už po vás chci nemožné. Dlouho jsem nečinná nezůstala, protože mě napadla jedna zajímavá věc. Všichni známe selfie, že ano? Není jediného amerického hitu, který by si k nám neprodral cestu. Ale přemýšlely jste někdo nad tím, jaký mají seflie vlastně význam? Pro spoustu lidí zcela jasný. Je to symbol stylu, něco co nás směruje tím správným směrem. Směrem k davu a pryč od originality. Já proti selfie nikdy nic neměla, jen to nebyl můj styl. Nechtěla jsem si připadat jako sebeobdivovatelka a bránila jsem se tomu, ale víte, co se stalo?
Já si řekla, že originalita to sice není už od začátku, ale co kdybych si smysl selfie trochu pozměnila? A co kdybych tomu změnila název? A co kdybych se jmenovala jejich vynálezcem? Ne, to už přeháním. Jméno tomu měnit nebudu, jde o to ukázat, že selfie jde vnímat jinak než ikonu stylu a zásahu západu k nám do Česka. Pomocí selfie lze přece dobře ukázat to, jací jsme a také naše nálady. Obecně nálady člověka. Proč se snažit vypadat tam, co nejvíce dokonale, když ve skutečnosti jsme přece jen někdo jiný. Jsme usměvaví, ale do přední kamery našeho chytré mobilu bychom se neusmáli ani za nic, protože při tom vypadáme jako idioti. Přiznejme se, kdo si to kdy neřekl? První co jsem si řekla bylo: Já kdybych fotila selfie, tak by se svět musel stokrát převrátit, protože já se na to opravdu nehodím! Nemám na to vzhled! Nebyla jsem z toho v depresi a ani jsem netoužila po tom, nějaké selfie fotit. Bylo to jen proto, že jsem si myslela, že na to nemám. Podle mě bylo selfie o tom, že se fotí prostě ti dobře vypadající, protože se mají čím chlubit. Zase špatně, Jackeey...Jako bych ten otravný hlas slyšela. V čem tedy spočívá smysl kampaně? Jde o to, mít se rádi takoví jací jsme. Pro někoho je to hodně těžké. Podívejte, všichni lidé jsou něčím krásní a originální, jen tu originalitu často maskují :) Nelíbí se mi pomyšlení na to, že se někteří lidé nemají rádi. Neříkám, že je špatné se líčit, ale nikdy se nensažte zamaskovat něco, co vás dělá ve skutečnosti krásnými, ale odlišným způsobem. Takhle moje vymyšlená kampaň má za úkol takové lidi povzbudit, dát jim do života jakési světlo, protože opravdu NIKDO NA SVĚTĚ NENÍ HNUSNÝ a NIKDO TU NENÍ ZBYTEČNÝ. Všichni jsme stejně důležití jako ti druzí, tak proč si to nemyslíme? :) Proč se nsažíme fotit selfie, které poukážou na to, jak sexy se dokážeme tvářit, když se jednuše řečeno netváříme nijak. Často to vypadá jako bychom se mračili. Naprosto bezvýrazná tvář, hustě namalovaná, aby zakryla všechny nedokonalosti. A my se můžeme jen ptát: Tohle jsem já? Tohle jsem fakt já? Tohle není správná reakce :) Proč bychom si nemohli říct, dost! Úsměv je nakažlivý a sympatický ať jde o jakoukoli tvář :) Usmějte se do objektivu, dejte najevo štěstí a dejte najevo kdo jste :) Tohle jsem já! Ta která se tak praštěně usmívá, dělá obličeje a směje se sama sobě :) Uvidíte jaká bude odezva lidí, kteří tu fotku uvidí :) Řeknou si...Jé, to je sympatická dívka. Úplně z ní čiší optimistmus :) Neberme život příliš vážně, stejně ho nepřežijeme :) Připojte se ke mě a foťe selfie, které vás budou ukazovat ve světle, které si nevytvoříte uměle, ale ve svělte, které je ve vás :) A které září, pokud jsme sami sebou :) Nechci nikoho do ničeho nutit, ale byla bych ráda, kdyby se nad tím pozastavil ještě někdo a spolu se mnou se snažil propagovat lidskou osobnost bez obalu :) Proč se schovávat? Proč nedát najevo, že jsme bezvadní lidé? :) Pokud budete mít zájem se nějakým způsob zapojit nebo dát najevo pouze podporu, můžete si na lbog vložit ikonku - Každý si ji může zmenčit si zvětšit jak chce :)

W-violet mi dala podoporu a vyfotila jen a jen pro mě ( a pro vás, amigos) své usměvavé selfie. Buďte sami sebou a nestydťe se za svůj překrásný úsměv :)
Ikonka je v c.č :)

Jackeey, opět aktivně neaktivní...

2. dubna 2015 v 9:48 | *Jackeey* |  Deníček


Cítíte tu neodolatelnou chuť vstát, teleportovat se a praštit mě něčím po hlavě? Pakliže ano, nezazlívám vám to, naopak mám pro vás plnou náruč pochopení. Jediné, co jsem na blogu do této doby měla, byly krátké články a kapitoly knížky. Ještě, že jsem napsala Pozastavení na dobu neurčitou, jinak bych si vážně zadělala na problémy. Otázka tedy zní...kdy se vrátím? V plné síle ještě pořád nevím. Poslední dobou nemám na blogování tu správnou náladu, protože v mém životě bylo pořád něco, co se muselo řešit, nad čím se muselo přemýšlet a co mě nenechalo v klidu napsat jeden jediný článek i když témat mám v hlavě opravdu bohaté množství.Ta nekativita mě mrzí, ale jednou se to do pořádku snad dá. Nechci blog zanedbávat, ale taky nechic zanebávat svůj život. Je to všechno hodně složité, ale pevně doufám, že se to dá do pořádku. Kolik z vás někdy prošlo nechutí k blogování? Myslím, že skoro všichni. Na druhou stranu, až se vrátím, budu psát s mnohem větším elánem než s jakým píšu teď. Velikonoční prázdniny se nám podaly naprosto dokonalým způsobem ve formě bláta, sněhu a vody. Včera bylo naopak naprosto ukázkové aprílové počasí. Chvíli déšť, pak slunce, pak sních a nakonec opět slunce. Dnes je tak jednotvárně zimní počasí, až mě to děsí. Už jsem se těšila z jara, ale na to si zase budeme muset nějakou dobu počkat.Jak budete prožívat prázdniny? Kdybych měla odpovědět já, řekla bych, psaní, čtení, relax, hudba a sem tam nějaká ta pomoc v domácnosti když už budu mít pocit, že se moc flákám. Jinak, už jsem vymyslela název pro příběh lepší, než Zachary ( prakticky krátký, ale to je tak vše) ale neřeknu vám, jak zní :) Počkejte si na další článek :) No nic, mějte se krásně :)