Hrozba pod převisem - 4. kapitola - Je čas...

7. dubna 2015 v 16:13 | *Jackeey* |  Příběhy

Podotýkám, že dnešní kapitola je dlouhá a to vesměs proto, že jsem nechtěla zybtek 4. kapitoly zbytečně natahovat na dva díly, protože by byly zase zybtečně krátké. Musím si to příště rozvrhnout lépe :) Přeji příjemné čtení a prosím nezabijte mě! Brzy zjistíte proč :D Mezi námi, nic se nestane pokud druhý "odstavec" vynecháte :) Nic zvláštního se tam neděje :)

Zabouchl za sebou dveře a bral schody po dvou. Ano, Crovegr si ho pamatoval jako ubožáka, který se nechal svést ze své životní cesty a odevzdal svůj život jiným. Udělal spoustu chyb a teď je chce napravit. Byl si jistý, že dělá správnou věc. Horký den, který patřil mezi ty, kdy se člověk uchyluje do místností s klimatizací nebo k moři, přinesl Johnovy až neskutečné přemáhaní. Slunce prahlo a brzy měl pocit, jako by mu jeho tmavě hnědé vlasy planuly neuhasitleným ohněm. Tváře měl stáhlé a oči zúžené na štěrbinu. Tenké tílko s černo-bílími pruhy se mu lepilo na tělo a volné kraťasy natřené tou nejsvvětlejší béžovou, zářily a bily do očí. Lidé se uchylovaly do parků a nedůvěřivě si ho prohlížely, když kolem nich prošel. Podezřívavost z nich nevyprchala ani po delší době. Byl zmožený horkem, spocený a navíc rozčílený. Svůj výraz si neuvědomoval, ale byl na jeho tváři zřetelný. S povzdechem se zhroutil v čekarně na volnou kovou lavičku. Nohy natáhl aby se mu odkrvily a prsty zabořil do mokrého obličeje. " Kam ten spěch?" zasmál se pán za výdejním okínkem v bělostné košily. " Další vlak jede až za čtvrt hodiny" upozornil ho. John zklamaně vzdychl a došel k okénku. Rozpálenými daněmi se opřel do pult a zaťal ruce v pěsti. " Je vám dobře pane?" zeptal se znovu muž s nepředstíranou obavou. " To bude dobrý, ale zatím ještě není" John si jednou rukou otřel čelo a lišácky se na muže usmál. Nebral by mu za zlé, kdyby si o něm myslel, že je blázen. Však on dřív byl, ale už to nehodlá vrátit. V kapse ucítil šimrání " Né Daisy, teď se to nehodí" zvedl mobil k očím a zasténal. Váhavě a s mírným odporem přijal hovor. " Ahoj Johne! Nemohla jsem se ti dovolat, máš mobil pořád vypnutý" cítil jak jsem se na druhém konci mile usmála. Měl můj úsměv rád, říkal, že ho vždycky donutí se usmát na oplátku, ale teď by ho raději nevnímal. " Dnes jsme byli v Aberdeenu a bylo to tam moc hezké, viděla jsme nádherného koně. Jsi tu ještě?" stále jsem nepřestávala mluvit, i když na druhém konci bylo až moc podezřelé ticho. " Ano, ale teď se to nehodí" zašeptal a pevně stiskl rty, aby přišle na něco, co by mě odzbrojilo. " Jakto?" vyhrkla jsem a on chvíli mlčel, bál se mi odpověděď a chyby dlěat už nikdy nechtěl. " Musím si jen něco zařídit" vykoktal a v duchu za to na sebe řval. " To už jsi přece říkal nejednou"snažila jsem se nekřičet, ale byla jsem z něj zklamaná. " Johne, prosímtě, neudělej nic čeho bys litoval. Jsi tu? Posloucháš mě? Johne?" téměř zoufale a prosebně jsem hulákala do němého mobilu. " Kam to bude?" ozval se muž a johnův mobil tak definitvně skončil v kapse. " South Shields" zněl jako by snad vyslovoval něco, co mělo nějaký dopad na lidstvo. Tak pevně nezněl nikdy předtím. Byl si téměř jistý, že Crovegr se tam dřív nebo později objeví, bydlel tam a jeho vzpomínky ho tam jistě přitáhnou. Stanul na přeplněném nádraží, ale připadal si tam jako jediný člověk na světě. Chladný vítr před něj a přijíždějící vlak stavil bariéru a něco šeptal mezi vlasy. John to nechtěl slyšet, ať to bylo cokoli. " Za Daisy, za mámu, za tátu, za spravedlnost. Dostanu tě" pomyslel si a nastoupil do nejprázdnějšího vagonu. Jakmile se vlak rozjel, oteřel okénko a začal čerpat ze vzduchu okolo. Bylo mu až příliš velké horko, než aby dokázal myslet. Lidé za ním se vesele bavili a jedna dívka sedící kousek od něj se sluchátky v učích a bleděmodrých šatech z něj nespouštěla oči. Měl celý život před sebou a pokud by dnes neučil to co chtěl, nikdy by nemohl mít v duší klid. Beztarostné klábosení ostatních lidí ho nevyvádělo z bludišť myšlenek, dokázal to zcela ignorovat. Ve věznici se musel vyvarovat poslouchání přisprostlých nadávek a rozhovorů, které řvaly i přes zeď.


" Bojím se, že udělá nějakou hloupost... Jak si to můžeš myslet?!" před očima mi běžel obraz sklíčené mámy, stojící u okna a já se slyšela křičet. Stála jsem u dřezu a umývala nádobí zbylé od večeře. Každý talíř proklouzl mou rukou a se zvučnou ranou odpadl zpět na dno. Kousek jsem ucou vla, když voda s jarem dopadla na mé olivově zelené tričko se žlutými květy. Snažila jsem se skvrnu osušit, ale pak mi došlo, že mám mokré ruce obalené ve vrstvě pěny. " To ne..." zasyšela jsem a popadla další talíř, který měl dopadnout stjeně jako předchozí. " Mám ti pomoct?" za rohem se objevila máma s hadrem v ruce. " Ne, to je dobrý. Snad ještě zvládnu umýt nádobí" zaúpěla jsem a máma se usmála. " Zítra jdeš zase vypomáhat?" zajímala se. Nepřítomně jsem kývla a podala jí snědově bílý talíř. Neuvědomila jsem si však osudovou chybu a to, že ho podávám vzduchu. S otřesným rachotem dopadl na zem a roztříštil se na několik menší a větších kousků. " Promiň" omluvila jsme se roztřeseným hlasem a radši jsem se z dosahu talířů klidila. Nervozita a strach se na mě velice projevovaly a to jsem přesně nechtěla. Dřív bych si řekla, je to můj bratr, ten by nikomu neublížil, ale teď jsem starší a můj pohled na věc se změnil. Propadat depresivním stavům jako tehdy jsem už nemohla, ale přesně jsem si uvědomovala, že se všechno vrací. Pevně jsem sevřela rty a pěsti a vyběhla z domu. Vysutý hřbet kopce, na které chata stála mi posloužil jako únik před realitou v těžké době. Posadila jsem se na svěže zelenou trávu, která vlivem slabého slunce, které tu prostvítalo jen skrz okraj skály, nebyla poznamenaná. Bystré oči bloudily po obrysech v dály a toužily po síle. Pornikavém pohledu, nebojácném a věčném. Byla jsem vždycky tak slabá, když jsem si myslela, že slzy jsou nejlepší způsob jak vyventilovat pocity. Ne, byla to chyba jako většina věcí, které jsem udělala. Vstát, podívat se problému do očí, nastavit tvář s přimnouřenými zraky a výhružně posazeným obočím. Neobjácně zvednout hlavu a žít. Daisy Petersnová je už téměř dospělá a změnila se. " Nikdy už mi nic bratra nevezme" pomyslela jsem si a rozhodla jsem se za tímto stát. Rukou jsem česala hlubokou trávu a v tom jsem se začala třást. " Brilliante, kde jsi?" šeptala jsem rozrušeně a zmateně se kolem sebe dívala. " Kde jsi když tě potřebuju!" vykřikla jsem a zabodla pohled do vody, která se předemnou rozprostírala. Srdce mi začalo být tak silně, až jsem přestávala slyšet své myšlenky. " Není tu, musím to zvládnout sama" tahle myšlenka překřičela i tento dunivý zvuk a já se snažila své neskrotné ruce zatnout v pěsti. " Né, už né!!" křičela jsem a křičela. Dveře domu se otevřely a máma se ke mně rozeběhla. " John nic neudělá, neudělá! On to neudělá!" proč jen jsem křičela tak silně a nahlas. Máma byla zmatená a její zmatení zesílilo, když jsem od ní udělala váhavý krok zpět. " Já to zvládnu sama!" všehno co jsem si vysnila. Ten děsivý pohled, postoj i pronikvý pohled, jsem zapustila do ní. John je nebezpečný, je, bojím se o něj. Pohlcoal mě strach a zamotala se mi hlava. Padla jsem mámě přímo do nastavené náruči a dál jsem vnímala své utlumené myšlenky.
" Už je mi dobře mami" utěšovala jsem ji, když vedle mě stála a zkoumavě si mě prohlížela. " Dokázala bys popsat, co cítíš, když tě to přepadne?" zajímala se. Napjatě jsem se nadechla a upřela na ni, bezradný pohled. " Cítím nepřekonatelný strach, který mi stále vhání myšlenky, které mě donutí bát se o Johna. Dnes to bylo, ale jiné. Dnes jsem se tomu chtěla postavit" na chvíli jsem se odmlčela, abych dala mámě prostor se vyjádřit. Nic nenamítala jen si přidržovala dlavu štíhlou paží. " Cítila jsem se duševně silná, ale pak jsem prohrála" při posledním slovu, jsem svěsila hlavu a ucítila pocit provinilosti. Navždy budu jen prohrávat, to je můj osud. " Tohle potom řekneš doktorce Sheltovnové, až sem příjde na kontrolu. Děláš dobře." usmála se a podala mi hrnek mléka. " Proč si to myslíš?" zněla jsem nepřesvětčivě a posměšně. " Musíš se tomu postavit, protože John udělá vše proto, aby očistil své jméno. Lidé ho zase budou mít rádi, ale musíš jim dát čas, stejně jako jemu. Když se bude ke všem chovat slušně, určitě své jméno očistí" tvářila se naivně,jako malé dítě, které uvěří každé hlouposti, ale ona to myslela dobře. Bohužel ovšem nic nevěděla.
Dnes jsem ležela na zádech a počítala suky ve steřelém trámu podpírající strop. Nutila jsem se zavřít oči a usnout, ale něco bylo silnější. Zítra se vše vrátí do starých kolejí a já se pokusím zapomnout na to, co mě děsí každou minutu. Nezbývá mi, než Johnovy věřit.


Světlý půl měsíc se houpal na obloze a chvíli co chvíli zmizel za košatým stromem. Světlo slabé baterky se plazilo po chodníku a nahlíželo do těch nejtemnějších koutů popraskaných zdí.V oknech okolních domů, byla stejná tma jako venku a proto na cestu rozzářená okna nemohla svítit. Kolem proběhla čára tmavější než noc a baterka na ni okamžitě zamířila světlo. Kočka výhružně vyklenula hřbet a švihala hadím ocasem tam a sem. Přitom ani na chvíli z podivného muže držící svítící věc, nespustila pronikavě žluté oči. John vydechl a spustil baterku zpět na cestu. Kočka mezitím zmizela za rohem domu. Kdo by řekl, že se lekne takového neškodného zvířete. Co tu vlastně dělá? Crovegr tu přece nemusí být, je to jen jeho předběžný odhad. Věděl sice, že Crovegr sem s badnou chodili v noci tajně, ale to bylo dřív, teď se vše změnilo. " Halo?!" zabručel John polohlasem, který i tak zněl dost odhodlaně. Uslyšel snad něco, co kočka být rozhodně nemohla? Kousek vedle něho zapraskala větev a zašustěla tráva. Znělo to docela jako lidké kroky stejně odhodlané jako Johnovy. Žádný hlas se ovšem nezoval, ale kroky se oddálily a nakonec úplně zmizely. Proč ten někdo beze slova odešel? Otázky, otázky a otázky, proč septá na věci, které by ho v denním světle nevyvedly z míry?
Popošel kousek odpředu a opřel se o železnou bránu, která v záři baterky vypadala modro-zeleně.
Pořád se rozhlédl a přimhouřil oči na svůj jasný cíl. Přečťan téměř bažinově zalezený, stále zakrýval tajný vchod. Jeho listy se mírně vlnily, což bylo zvláští, jelikož nevanul ani ten nejslabší vítr. John sebral to poslední co v něm zůstalo a zamířil do jámy lvové. Zápach zatuchliny a plísně ho téměř dusil a pálily ho oči. Tolik mu to připomnělo všechno to, proč se sem vydal. S divoce bušícím srdcem ustoupil dozadu a ztěžka se nadechoval. Největší problém mu pak činilo vydechnout. Dveře byly sice zavřené, ale dřevěná závora se už nedala k závoře přirovnat. Byla na půlky rozlomená a čouhaly z ní kousky třísek. Nekdo si dal velice záležet na tom, aby se dostal dovnitř. John ani na chvíli nezpochyboval, protože Crovegr měl jako jeidný takovou sílu. Billy silné svlay pouze předstíral a Derick neuzvedl ani svůj vlastní spacák. John si pamatoval jak se mu kvůli otmu všichni smály, až zrudnul a zuřivě si projížděl prsty svou nagelovanou hřívu, na kterou mohl být opravdu pyšný. Johnovo srdce bylo jako dunivý dusot splašených koní, řítících se po svahu dolů. Zem se chvěla a uši při tom zaléhaly. I John tohle cítil, jako by stál na mostě a přemýšlel zda má vůbec sílu přejít jeho nebezpečně houpající povrch. Byl tak blízko cíly, tomu za čím se hnal a přesto tikal pohledem k břečťanu a zpět ke strouchnivělým dveřím. Mohutně se nadechl a vyhrnul si už tak dost krátké rukávy. Vstoupil do tmavé místnosti, kde jediným vodítkem bylo slabé světlo schované za rohem. Vypnul beterku a téměš neslyšně se pohyboval těsně přitisknutý k studené zdi. Sála z ní chlad a strach, kterým teď neměl čas čelit. Světlo se přibližovalo každým opatrným krokem a John v poslední chvíli stačil odklonil hlavu, když za rohem spatřil srhbená záda a hlsvu nakloněnou do strany. Ten člověk si nejspíš prohlížel zeď vedle něho. John se pomalu vyklonil a zamířil pohled na postavu muže, který neslyšně seděl a Johnovy v tu zmatenou chvíli nedošlo proč. Svíčka kroutící se a naklánějící se do strany, ozařovala jeho část zad a kousek drsné tváře. Naktárko sestříhané vlasy lemovaly podouhlý obličej a jeho štíhlá postava blikala při každém dopadu nestálého světla. Poklidný zvuk praskaní v malé svící bylo to jediné, co člověk uslyšel, když neměl natolik dobrý sluch, aby rozeznal přerývané dýchání a tlukot splašeného srdce. Muž měl oči tmavě až špinavě modré, jako by něčím zakakalené a přivřené. Jediné co bylo do očí byla podlouhlá jizva na obličeji. Johnovy poskočilo srdce, jako by spadlo na zem a roztřáštilo se na milion sesložitlených dílků. Crovegr už neotálel a nemínil dál mučit návštěvníkovu mysl. " Kdopak sem přišel" zašeptal a koutky úst mu posměšně skákaly. Je čas...



- Neprozradím! :D


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Madeline Madeline | Web | 7. dubna 2015 v 16:53 | Reagovat

Nemůžu se dočkat dalšího dílu :)

2 Miss Caroline Miss Caroline | E-mail | Web | 8. dubna 2015 v 10:26 | Reagovat

Ano, je to trochu dlouhé, ale já to přečetla.
No, musím říct, že je to opravdu "skvělé", což je podle mě většina tvých povídek. Nejvíce se mi z celé kapitoly líbil konec - byl napínavý a já se těším na další pokračování, protože by mě zajímalo, jak to všechno dopadne! :)

3 Wek/Weekkaa Wek/Weekkaa | Web | 8. dubna 2015 v 14:12 | Reagovat

hezký díl :))

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 8. dubna 2015 v 14:46 | Reagovat

Souhlasím, je to napínavé, a tvé kapitoly bych si přečetla, i kdyby byli sebedelší. Zbožňuji tvé popisy a především slovní zásobu. Jen tak dále!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama